Co nás dělí od Rakouska? Sto tisíc uprchlíků
TÝDENÍK ECHO
SALON
Češi Rakousko střídavě bourali, obdivovali, doháněli nebo haněli. Byla a je to země, ke které měli na jedné straně velmi blízko (kuchyně, baroko, historie), ale zároveň jim byla v lecčems cizí. Jako by si s ní nevěděli rady, což trvá se střídavými vlnami dodnes. Rakousko přitom prochází dramatičtějším obdobím, než bylo obvyklé. Ústavní soud zrušil kvůli údajné manipulaci s hlasy prezidentské volby, v jejichž druhém kole zvítězil v květnu kandidát Zelených Alexander Van der Bellen o třicet tisíc hlasů nad Norbertem Hoferem ze strany Svobodných (FPÖ).
Nové volby se budou konat začátkem prosince a jsou lidé, kteří tvrdí, že odklad má poškodit právě Hofera, jenž by nyní asi volby vyhrál. Je skutečností, že centrálním tématem budou i uprchlíci, neboť diskuse kolem nich je v Rakousku o reálném problému, zatímco v ČR je víceméně virtuální. V Salonu Týdeníku Echo se sešli publicistka a Vídeňačka Zuzana Brikcius, výtvarník, fotograf a vídeňský bohém Abbé Libansky, rakouský historik a bohemista Niklas Perzi a diplomat Tomáš Kafka.
Tomáši, jak se jako diplomat na ministerstvu zahraničních věcí díváš na to, co se v Rakousku nyní děje?
Kafka: Myslím, že Rakousko zažívá v současné době poměrně nepříjemný přerod ze země, která spolu s Německem, Nizozemskem a snad skandinávskými zeměmi patřila mezi nejoptimističtější a nejúspěšnější země v EU, v zemi plnou obav. Tyto obavy mají co do činění jak se stále ještě horkou migrační vlnou, tak s hospodářským ochlazováním. Tento proces se projevuje navenek mimo jiné tím, že Rakousko v oblasti politické rétoriky pomalu driftuje od stále ještě optimistického Německa směrem ke skeptickému Visegrádu. Jistě, zástupci Rakouska zdůrazňují, že mezi Visegrádem a Rakouskem je rozdíl 100 000 uprchlíků, kteří jsou stále na území Rakouska. Přesto si nelze nepovšimnout jak rostoucího zájmu o V4, tak rostoucích polemik zejména mezi rakouskými a německými politickými elitami. Kde se bude chtít rakouská veřejnost vidět a jak moc optimisticky či skepticky se bude chtít definovat, do značné míry napoví výsledek druhého kola prezidentských voleb. Oba soupeře lze tak trochu vnímat jako reprezentanty politického optimismu a skepticismu.
Ještě než půjdeme k nim, čím se Rakousko liší v přijímání uprchlíků od Německa?
Libansky: V každém případě je třeba si uvědomit, že se ta uprchlická vlna valila přes Rakousko dál. Takže pomoc spočívala hlavně v poskytnutí základních potřeb a lékařské péče a umožnění cesty dál. To se samozřejmě začalo výrazně měnit v okamžiku, kdy se částečně uzavřela bavorská hranice a bylo jasné, že část uprchlíků zůstane v Rakousku.
Perzi: Myslím, že na rakouské straně je víc pragmatismu a méně ideologie. Rakouská zkušenost s uprchlíky byla dlouho vesměs dobrá a dlouho měla většina Rakušanů pocit, že se víceméně integrovali. Včetně Turků, kterých žije ve Vídni přes 150 tisíc. Ale je pravda, že v posledních letech se to mění. Třeba na předměstích Vídně jsou ve školách třídy, kde už ani jeden žák nemá němčinu jako rodný jazyk. To se pak dosti špatně vyučuje. Pod heslem o multikulturní společnosti se přehlíželo, že tady vznikla spíš dosti uzavřená islámská subkultura.
Brikcius: No právě. Problém islámské imigrace je ten, že oni nechtějí jinam než do velkých měst, tedy hlavně do Vídně, kam už často přicházejí za svými rodinami, příbuznými a klany. Na některých předměstích pak tvoří kompaktní vrstvu, která už ani nějakou integraci s rakouskou společností nepotřebuje. Tyto čtvrti prostě už přestaly být rakouské. Podívejte se, Vídeň je stále krásné a přívětivé město, ale existují místa, kam už člověk jen tak nepůjde, zvláště večer. To dřív vůbec neexistovalo.
