Jack White v izolaci: sám i jedinečný

Na čerstvě vydaném albu Lazaretto se Jack White celkem úspěšně snaží vykročit k něčemu trochu novému, aniž by přitom přestal být sám sebou.

Jedním z hrdinů filmu Přežijí jen milenci Jima Jarmusche je převelice elegantní upír Adam. Žije sám v domě dokonale zařízeném dokonalými výrobky dávno zaniklých značek, opájí se zvukem starých desek, nahrává hudbu – trochu retro a přitom velice osobitou. Jim Jarmusch a Jack White se znají, hudebník a jeho spoluhráčka (a bývalá manželka) Meg z někdejších The White Stripes pro něj sehráli jednu z povídek filmu Kafe a cigára, kde White promlouvá o vynálezech Nikoly Tesly (tuhle obsesi má s filmovým Adamem společnou). Jednoho by skoro napadlo, že Jack White byl reálným předobrazem té filmové postavy – pozemštějším, veselejším a stejně anachronickým.

A Jack White svou hvězdnost bere jako práci na plný úvazek. Ne ve smyslu dnes už značně obnošeného excesu – jeho pouť nelemují televize vyházené z oken hotelových pokojů, ani zástupy obtěžkaných fanynek.

Na klasickým způsobem „provedenou“ rockovou hvězdu dneska člověk narazí asi stejně často jako na upíra se zálibou v alžbětinské poezii. A Jack White svou hvězdnost bere jako práci na plný úvazek. Ne ve smyslu dnes už značně obnošeného excesu – jeho pouť nelemují televize vyházené z oken hotelových pokojů, ani zástupy obtěžkaných fanynek. Je to ten typ hvězdy, která slávu a peníze používá, aby vytvořila nějaký svůj osobní kosmos, který se bude důsledně řídit jejími pravidly. A to do detailu, detaily, ty má totiž Jack White rád. Ti publicisté, které do svého světa pustil, popisují prostředí do mrtě uzpůsobené představám šéfa, který schraňuje relikvie analogové civilizace a uskutečňuje všelijaké svoje excentrické plány, ve volném čase se pak uklidňuje svářením, jehož taje konzultuje s Bobem Dylanem – kým taky jiným.

Hudba archaická, ale ne retro

Názvem jeho druhé sólové desky Lazaretto se prý ve středověku označovaly nemocnice pro malomocné (jeho první sólové album se zas v překladu jmenovalo Arkebuza). A kdyby se v tom jménu někdo snažil najít hlubší smysl, asi by ho napadlo něco o izolaci, tématu jež některými písněmi na desce probleskuje. Ne nutně jen v negativním slova smyslu absence lidského kontaktu pacienta (ve Whiteově případě asi dost luxusní) leprosérie, relativně čerstvě rozvedeného muže, který (dle některých pasáží v textech) rozchod nenesl zrovna snadno – málokdo nese. Jistým způsobem izolovaný je White i jako hudebník, dospěl ke zvuku, který je rozpoznatelně a jen jeho a přitom je sdělný, dokonce oblíbený – málokomu se to zadaří.

The White Stripes jednoduchou, surovou a energickou muzikou strhli svět a inspirovali mnoho další dvojiček a trojic, aby odvrhly přetechnizovanost popu a napojily ho zpátky starší a divočejší zdroje.

V melodiích písní z Lazaretta je slyšet, že je stvořil vůdčí duch The White Stripes. Dua, které jednoduchou, surovou a energickou muzikou strhlo svět a inspirovalo mnoho další dvojiček a trojic, aby odvrhly přetechnizovanost popu a napojily ho zpátky starší a divočejší zdroje. Zvuk alba je už ale jinde, od bujaré a přímočaré primitivnosti White dospěl k aranžím plným zákrut, fines, ornamentů. Na Lazarettu střídá svoje doprovodné kapely (jednu má čistě pánskou, druhou výhradně dívčí), instrumentací a náladou se jeho hudba často blíží americkému folk rocku 70. let, snad jen trochu energičtější a víc sarkastická. Některým skladbám dominuje klavír nebo archaicky znějící klávesy i kytary na Lazaretto působí sice ostře, ale taky věkovitě. Pro Whiteovu hudbu by se ale nehodilo označení „retro“, rytmika se ve svižnějších skladbách (třeba té titulní) blíží hip hopu, do hodně „analogové“ instrumentace občas pronikne ozvěna čehosi soudobého. A hlavně – skladby z Lazaretta nejsou prodchnuty snahou oživit cosi, co už bylo, ale najít něco svébytného, čistě Whiteovo, nějaké místo v hudbě, kde by dnešek potkal včerejšek a měli spolu třeba malého zítřka nebo tak něco.

Většinou se to daří. Z rychlejších skadeb –  jako úvodní Whitem přetextovaná Three Women od Blind Willie McTella, jejíž hrdina se nemůže rozhodnout mezi blondýnou, brunetou a zrzkou (těžko si při poslechu nevzpomenout na to, že Whiteova exmanželka Karen Elsonová je zrzka vskutku epochální), That Black Bat Licorice nebo instrumentálka High Ball Stepper – asi jednou budou osvědčená koncertní čísla. I z nich je ale slyšet ambice neopakovat se, zkusit osvědčený trik posunout ještě kousek jinam. Klavírem nesená „rozcházecí“ píseň Would You Fight for My Love zní na Whiteovy poměry docela dramaticky a taky hořce, v možná nejlepší skladbě na albu I Think  I Found The Culprit zní emoce nějakého melancholického spaghetti westernu, melodií trochu připomíná Gainsbourgovu Bonnie and Clyde. Snad jenom countryová Entitlement, fádní vypalovačka Just One Drink a závěrečná Want and Able standard alba trochu srážejí.

I tak ale Lazaretto představuje pokrok na Whiteově cestě za vymknutím se z času, stát se jedinečným, z čehož nutně vyplývá, že také osamoceným. Je dost zvláštní, že tahle hudba může oslovovat tak početné davy – krátce po uvedení byla deska Lazaretto na čele prodejních žebříčků ve více zemích včetně Spojených států. A možná na tom nic zvláštní není, to jen svět je trochu lepší místo, než si někdy myslíme.