Agenti a přísahy. Močíme 21 sekund. Proč?
Pátek! Perspektiva víkendu se po včerejším rozsudku mohla pro Andreje Babiše stát ještě radostnější, než byla třeba v pondělí. Anebo ne. Bude prostě makat jako vždycky. Za to Luis Suárez, chudák. Tomu začalo dlouhé a neplánované volno.
Deníky plné zpráv a soudně certifikovaného neagentství neburešství českého ministra financí. Lidové noviny mu věnují otvírák a sloupek na první straně. V něm Petr Kamberský: „Pro Babiše je to samozřejmě veliká výhra – jinak se však na problému nic nemění: ani politicky, ani společensky. Kdo je přesvědčen, že AB spolupracoval vědomě, toho výsledek soudu nepřesvědčí. Kdo je, tak jako autor těchto řádek, přesvědčen, že práce v podnicích zahraničního obchodu byla kolaborace s režimem bez ohledu na podepsaný vázací akt, svůj názor nezmění také. Soudní verdikt nezviklá ani ty, kteří mluví o justiční korupci, a dokonce ani ty, kteří Babiše hájí s tím, že mezi udáváním kamarádů v disentu a bonzováním v ‚pézetkách‘ je dramatický rozdíl. A nejvíce ze všeho: slovenský prvoinstanční rozsudek nic nezmění na tom, že velké části populace je to šumafuk: ta Babiše volila s vědomím, že s agenty StB spolupracoval, ať vědomě či nevědomě. Případ Bureš ukazuje, jak zbytečný je čtvrt století po převratu lustrační zákon.“
K podobnému závěru dochází také Petr Honzejk v textu pro Hospodářské noviny: „Toto zjištění je na celé záležitosti nejpodstatnější. Společnost se nechce donekonečna vyrovnávat s minulostí, zajímá ji budoucnost. Proto by bylo rozumné na tuto objednávku zareagovat a zrušit – jako překonaný – lustrační zákon. (...) jediným argumentem pro zachování lustrací, který se dá brát jakž takž vážně, je ten, že jimi dáváme najevo distanci od zločinného komunistického režimu. Jenže v situaci, kdy v parlamentu funguje nereformovaná komunistická strana, kdy společnost dává najevo lhostejnost k minulosti a kdy soudy mohou mohou odhalit pravdu jen limitovaně, jsou lustrace už jen směsicí právní frašky a morálního kýče. Než je uměle a formálně udržovat při životě, bylo by poctivější připustit si, že se s minulostí už dávno nevyrovnáme, protože minulost prostě vyhasla.“
Luděk Navara v Mladé frontě Dnes. „Jméno Bureš se vyskytuje na více než deseti místech v různých svazcích, a to v takových souvislostech, že se tam nemohlo dostat ani náhodou, ani falšováním. Na druhé straně to nevypadá, že by někomu vědomě ubližoval, že udával na běžícím pásu. Prostě nejspíš se s tajnou policií zapletl asi jen z prospěchářství, z touhy vylepšit si pozici a získat výhody. Je dobře, že díky tomu soudu to všechno víme, mělo by to být tím pravým vodítkem pro nás a pro to, jak bychom se k tomu příběhu měli postavit. Žádný (slovenský ani jiný) soud za nás totiž nerozhodne, zda chceme, či nechceme člověka s takovou minulostí mít na takovém postu.“
A nakonec ještě Právo a Lukáš Jelínek: „Ať si každý sám udělá obrázek, jak asi Babiš před listopadem 1989 proplouval životem. Jen jeho známí, blízcí a kolegové ale vědí, jaký skutečně byl a je. Netušíme ani rozsah nátlaku, který na něj StB vyvíjela. Nemáme proto právo soudit. To by pak někdo mohl příště z ptačí perspektivy soudit nás. (...) Divadlo kolem lustrací pouze absurdně karikuje minulost a znevažuje současnost.“
Takže. Říkám to pořád: To slavné vyrovnávání se s minulostí je proces, který běží obousměrně – v tom lepším případě. Nějak se s ní (ne)vyrovnáváme my. Především se ale ona vyrovnává s námi. Z toho hlediska je asi jedno, jak moc vyhaslá nám dneska připadá, jak moc velký je zájem se jí vůbec zabývat. A k tomu agentství neagentství. Pamatuju se (jsem totiž pamětník) na jakousi debatu o spolupracovnících StB na začátku devadesátých let, mluvil tam tehdejší federální ministr vnitra Ján Langoš. Škoda, že už tu není, jeho klidná autorita byla mezi československými politiky docela ojedinělá. Mluví o tom, že při všem vědomí nátlaku, jemuž někdo mohl být vystaven, různé míře, v lidé, kteří se zavázali ke spolupráci škodili (někteří třeba vůbec), je tady ještě jedna věc – byli pod přísahou. A je v zájmu společnosti, aby se přísaha brala vážně – v dobrém i zlém. Jako skutečný závazek, ne formální úkon. Blahosklonný pohled na minulé přísahy se tak může promítnout i do podobného vztahu k těm budoucím. A ještě k tomu, že nemáme právo soudit. Proč ne? Předpokládám, že moje chování různí lidé posuzují každý den, aniž by věděl, co všechno se mi kdy mihlo životem, pan Jelínek na tom – počítám – bude podobně. Je to úplně normální. Proč by v tomhle ohledu měli mít agenti StB nějakou výjimku?
Dva protichůdné názory přináší MfD na rozhodnutí FIFA potrestat uruguayského útočníka Luise Suáreze čtyřměsíčním zákazem za kousnutí italského obránce. Jan Palička: „Těžko ho hájit, bránit, chápat. Polehčující okolnosti nenajdete: žádná vyhrocená situace, žádné předchozí provokace. Zato recidiva a sprostá – snad ještě podlejší než plivnutí do tváře. (...) Trest mohl dostat i přísnější, nejvyšší. Ať se léčí a v polovině žádá o prominutí.“ Radim Trusina: „Na mistrovství světa už bylo několik zákroků, při nichž šlo o zdraví. Ty se neřeší. Na zlomené nohy už si fotbal zvykl, nějaký ten loket na spánku taky nepřekvapí. Největší zlo fotbalu je kousnutí do ramene. Vážně se nikdy v historii šampionátu nestalo nic horšího?“ Svůj názor na dějinnou úlohu Lusie Suáreze jsem na Echo 24 vyjádřil už dostatečně obšírně. Takže jenom: Venceroms! No pasarán! Caramba!
Ohromující zprávu přináší Právo – pokud to tedy není nějaký „okurkový“ objev. Zjištění vědců z Atlanty: „Většina savců močí stejně dlouho – sloni, skot nebo kočky. (...) U savců nad tři kila trvá prý vyprázdnění močového měchýře vždy kolem 21 sekund. Velikost zvířat přitom nehraje žádnou roli. Měchýř slona přitom pojme až 18 litrů, zatímco 3600krát menší ústrojí kočky domácí jen pět mililitrů.“ Žasnu v závrati. Jednadvacet. Zase. Jeden přeceňovaný film udává váhu lidské duše na jednadvacet gramů. Souvisí to? V mnoha zemích je věk, odkdy je možné legálně pít (a logicky i vymočit nezpracovaný) alkohol jednadvacet let. Souvisí to? Oblíbená karetní hra se jmenuje jednadvacet. Souvisí to? Takže oko bere? Co vlastně to oko bere?
