'Připomínka holokaustu je teď brutálně aktuální'

Akce připomínající 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, konané v pondělí a úterý 26. a 27. ledna takřka souběžně v Praze a v Terezíně a také v Polsku, vyvolaly už dlouho před jejich začátkem i řadu emocí, které zřejmě organizátoři nezamýšleli. „Zprvu to bylo velké zklamání,“ říká Tomáš Kraus, místopředseda spolupořádajícího Evropského židovského kongresu (EŽK) a tajemník Federace židovských obcí v ČR.

Co říkáte tomu, že se připravovaná akce k připomenutí holocaustu v mnoha médiích smrskla na otázku, jestli přijede Vladimir Putin?

V úvodní fázi to bylo velké zklamání, protože o to vůbec nešlo. Zlomový moment v přípravě té akce byl, když prezident Obama na podzim oznámil, že se nezúčastní. Do poslední chvíle jsme jako organizátoři počítali s formátem vítězných mocností z roku 1945 a v tom byl smysl toho celého. Motivem bylo: Když jste se dokázali domluvit během druhé světové války, v roce 1945 jste oslavili společné vítězství nad nacismem, nedokážete se domluvit znovu, když vidíte, jak po 70 letech svět vypadá?

Vzhledem k tomu, co se za uplynulý rok dělo, se ale nelze divit médiím, že je otázka, zda Putin přijede, zajímala.

To je samozřejmé, ale není možné vytrhnout jeden aspekt. A bohužel to, co se stalo v Paříži, podtrhlo důležitost takovéhoto politické setkání. Pokud se nesejdou v Praze a Terezíně předpokládám, že se světoví lídři někde přece sejít musejí a někde to musí začít řešit. Důležité je, že se povedlo něco, co ještě nikomu. Tady se schází více než třicet předsedů parlamentů.

Co budou řešit?

Prvním okruhem jsou média. Po událostech v Paříži to dostává brutálně aktuální rozsah a dosah. Chtěli bychom upozornit na to, jaká je role médií v atmosféře, která postupem doby vznikla ve Francii, Belgii, Velké Británii i jinde. Souvisí to s tím, jak západní média informují o izraelsko-palestinském konfliktu, jestli je to skutečně objektivní, vyvážené a nezaujaté. Když se člověk na některá západní média dívá, pochybuje o tom.

Proč je důležité tu akci udělat právě v Praze?

To je víceméně shoda okolností, protože akce souvisí s připomínkou 70. výročí osvobození nejen Osvětimi, ale i ostatních koncentračních táborů, ať už byly osvobozené sovětskou či americkou armádou, Brity nebo Francouzi.

Chcete připomenout, že je to Mezinárodní den památky obětí holocaustu.

Přesně tak, je to symbolické datum i za tábory, které byly osvobozeny - jako například Terezín - až třeba  v květnu. Úvodní koncepce EŽK byla, že se akce zopakuje ve stejném formátu, jako to bylo před deseti lety. Tehdy tato věc probíhala přímo v Osvětimi a sjelo se tam čtyřicet hlav států. Pak se stejný formát zopakoval po pěti letech. Podobně to plánovali udělat i letos. Oslovili polskou stranu, ale ta řekla, že dává přednost jinému formátu. Je to poslední příležitost, kdy se sejdou přeživší, protože je to už 70. výročí, takže je to potřeba udělat tak, aby oni dostali hlavní slovo a ta politická část byla velice sekundární, nedůležitá.

Přesto do Osvětimi hlavy států jedou.

Nikdo je nepozval. Vše organizuje Muzeum Auschwitz- Birkenau a pozvánky na akci šly z muzea, nešly protokolárně od prezidenta k prezidentovi a od premiéra k premiérovi. Takže je to skutečně věc v režii přeživších. Přidali se kolegové ze Světového židovského kongresu, kteří technicky a finančně zajišťují účast lidí, kteří přežili a kteří tam přijedou prakticky z celého světa.

Jak blízko má předsedda EŽK Vjačeslav Moše Kantor k ruskému prezidentovi?

On má blízko k ruskému prezidentovi stejně jako má blízko k prezidentovi Hollandovi nebo Davidu Cameronovi. Mluvil svého času s prezidentem Hollandem, který mu slíbil, že do Prahy a Terezína přijede, ale události mezitím nabraly jiný spád.

Ale vzhledem k tomu, že pochází z Ruska má asi blíž k ruskému prezidentovi.

Má blízko ke všem, nemá logicky blízko k prezidentovi Obamovi. V Evropě ale ke všem včetně řeckého premiéra Samarase či Martina Schulze (předseda Evropského parlamentu, pozn.red.). A Evropský parlament je jedním z pořadatelů této akce. Ale samozřejmě je ruský podnikatel a s lidmi v Rusku komunikovat musí. Pro nás bylo  trošku zklamání, že se nepovedl ten formát vítězných mocností, protože to byl jeho záměr od samého začátku: dostat všechny čtyři , tedy pět – plus Porošenko - na jedno místo při takhle významném výročí.

Takže úvahy o tom, že jedním z cílů akce byla jakási legitimizace Putina či jeho navrácení do Evropy, jsou mylné?

Pochopitelně. Akce byla plánovaná od loňského ledna a šlo skutečně o všechny čtyři. O Putina pouze jako o jednoho z těch čtyř.  

Co tu budou politici ještě probírat?

Druhá část programu je věnovaná legislativě. Proto je tu Martin Schulz a dalších asi třicet předsedů parlamentů. Budou diskutovat o možnostech legislativy v řešení téhle šílené situace, která nastala. Jak se postavit k terorismu, k projevům antisemitismu a xenofobie vůbec a k násilným činům. Kam až můžeme jít. Má to přesahy nejen do legislativy. Kam až sahají ty svobody a jestli je možné je upravit.

Někteří lidé včetně pamětníků, kteří přežili holocaust, namítají, že pozvání politiků nebyl dobrý nápad, že to využijí k sebeprezentaci a připomínání toho výročí půjde stranou.

To nebezpečí tam vždycky je. Naše zkušenost, zkušenost těch přeživších za posledních patnáct let je taková: politici, když je příležitost, plamenným projevem něco odsoudí, nic je to nestojí a pak se může stát něco strašného. Ale to naštěstí není moc situace Česka. Tyhle hlasy zaznívají především ze západní Evropy, protože lidé  se tam opravdu bojí.  Vzpomeňte na velice kontroverzní výrok Netanjahua, ať se židé odstěhují z Francie do Izraele.

Podporujete ten nápad?

Já osobně ne. To podle mne není ani tak apel, ale spíš komentář, protože to už se skutečně děje. Za minulý rok se z Francie do Izraele přestěhovalo asi sedm tisíc lidí. Francie a Belgie jsou dvě země,  kde situace židovské komunity je velice dramatická. Nejde jen o drastické teroristické útoky, ale i o atmosféru,  která zasahuje – na rozdíl od nás  - i intelektuální kruhy. To my si vůbec nedovedeme představit. Ve Velké Británii existuje bojkot izraelských akademiků. Ti nesmějí přijít udělat přednášku na univerzitu.

Předpokládám, že to souvisí s konfliktem na Blízkém východě.

Samozřejmě to hraje obrovskou roli.

Z Francie či Belgie máte konkrétní svědectví?

Změnila se úplně atmosféra. To co, se objevuje v médiích v Belgii a ve Francii s ohledem na izraelsko-palestinský konflikt, není objektivní. Je to vysloveně zaujaté, protizraelské, Izrael je vnímán jako agresor. Přes všechny ty tragédie je to válka, jenže tam se o tom nereferuje jako o válce ale tak, že jedna strana okupuje druhou a způsobuje jí nesnesitelný teror.

To by bylo na hodiny diskuse, ale na  druhou stranu, když dáte v posledních letech počty obětí vedle sebe, je mrtvých palestinských civilistů víc.

A to asi proč?

Ano, jejich soukmenovci jsou teroristé, ale můžou za to ti civilisté?

To je jasné, že za to nemůžou. Jsou to nevinné oběti, jenomže v těch školách jsou oběti proto, že na nich jsou umisťována odpalovací zařízení, slouží v podstatě jako živé štíty. Ale to je jen jeden segment z mnoha, jde o strašně složitý mnohovrstevnatý problém. Samozřejmě – oběti jsou strašlivé. Je to válka. Ale to přece nemůže v žádném případě být záminkou pro teroristické útoky na židovskou školku.

Myslíte teroristický útok z Toulose?

Jistěže. Co může tříleté dítě z Francie mít společného s rozhodnutím izraelské vlády, jak se bránit či nebránit, jak postupovat? V tom je to naprosto šílené.

V souvislosti s teroristickými útoky v Paříži se ozvaly hlasy muslimů, že to, co si kreslíři dovolili k islámu, by jako satira na židovství neprošlo.  

Jak to neprošlo? Charlie Hebdo útočil na všechny včetně židů. Bylo tam spoustu karikatur židů a hodně lidí se kvůli tom dost rozčilovalo. Tady je bohužel rozdíl té mentality. Z židovských kruhů nikdo nepůjde a nezačne střílet z kalašnikova.

Sdružení Konexe ohlásilo na úterý v Terezíně akci, která má připomenout vraždění Romů, protože romský holocaust je podle nich málo připomínaný. Bude se to konat v čase akce, kterou tam organizuje EŽK. Podporujete je?

Jde jim především o to, aby upozornili na vepřín v Letech, mluvil jsem o tom s těmi lidmi. My jako Federace židovských obcí každého 27.ledna máme připomínku i romského holocaustu, vždy zdůrazňujeme, že holocaust není pouze židovský. I když kvantitativně je to jinak, ale obsahově je to naprosto stejné. My tuto jejich snahu naprosto podporujeme a budeme to dělat rádi nadále. Trošičku mě překvapilo jediné, že tato akce nebyla dopředu s nikým konzultována.

Souhlasíte s tím, že romský holocaust je v Česku málo připomínaný?

Nemyslím, že málo, ale pravda je, že některé věci nejsou řešené. To je případ toho vepřína. To už se dávno mohlo udělat. Byl jsem několikrát na pietním aktu v Letech a je to pravdu nedůstojné. Ten smrad, který odtamtud jde, je zoufalý.

Proč myslíte, že  Čechům vepřín v Letech málo vadí?

Nemyslím, že jim to málo vadí, ale možná je problém v navrhovaném řešení. Odstěhování je finančně náročné, je otázka, jak se dohodnout s tou farmou. Ale jsou to věci, které by se už dávno daly udělat.

To, co se stalo před sedmdesáti a více lety, se dotklo i vaší rodiny?

Samozřejmě, ale toho 27. ledna mí rodiče už v Osvětimi nebyli. Koncem roku 44 byli deportováni do jiných lágrů, kde přežili. Můj táta dokonce utekl z jednoho pochodu u tábora Blechhammer, což byl pobočný tábor Osvětimi, kde používali vězně na otrocké práce. Táta byl ve vagónce, kde opravovali nákladní vagóny, které mířily na frontu, a máma byla v nějaké textilce. Do Osvětimi se dostali samozřejmě z Terezína.

Jak osvobození Osvětimi proběhlo?

To takzvané osvobození osvobozením tak úplně nebylo. Já měl štěstí, že jsem se ještě sešel s člověkem, který velel oddílu, který tam dorazil, jmenoval se Anatolij Šapiro, byl to žid. Když Rudá armáda dorazila do Osvětimi, otevřeli bránu a zjistili, že tam jsou hromady mrtvol a lidi napůl mrtví a napůl živí, v naprosto zuboženém stavu. Tábor už byl v té době evakuovaný, ale oni tam objevili naprosto neuvěřitelná zvěrstva, o jakých v té době nikdo neměl ještě tušení. Sice z Osvětimi utekli Vrba s Wetzlerem, ale jejich zprávu za prvé nikdo nebral vážně a také se dostala do velmi úzkých kruhů ve vedení spojenců a ti stejně nezakročili. A za ten půlrok mimo jiné zahynulo 300 tisíc maďarských židů, přestože Vrba s Wetzlerem vydali varování – na řadě jsou maďarští židé, začněte něco proboha dělat. A oni to ignorovali.