Prezidentské lampy, nečekané comebacky, dobrý den nově

Mezi státním svátkem a víkendem jede motor té naší společensko – politicko – mediální mašiny jen na půl plynu – v tom lepším případě. Připomíná se výročí vstupu do unie, zvažuje se adekvátnost tříletého trestu pro Romana Janouška, hrál se  hokej, během utkání došlo ke vsítění. A tak.

Unijní jubileum připomíná v komentáři pro Hospodářské noviny Jan Macháček. Český přínos Evropě v tom kontextu nevnímá jako zrovna světoborný. „Bilance ekonomických nákladů a výnosů je jasná a pozitivní především v tom, jak je česká ekonomika integrována se západoevropským trhem. Jeden velký náklad je ale zjevný. Česká republika je tranzitní zemí, přes kterou se valí nákladní doprava všemi směry. Představuje to nesmírnou ekologickou zátěž a spíše než zemí průmyslu začínáme být zemí skladišť, překladišť a logistických center. Máme tendenci chápat některé věci jako samozřejmost. Po rozdělení federace jsme postavili na hranicích se Slovenskem celnice a stáli jsme tu fronty. A nyní zase zvesela a volně projíždíme, jako jsme byli zvyklí před rozpadem Československa. To ale není samozřejmost ani to není kvůli našim osvíceným reprezentacím.“

Luboš Palata v článku na stejné téma pro Mladou frontu Dnes nešetří velkými slovy. „Jsme dnes výjimeční pouze v míře, s níž dokážeme v evropské unii blokovat jakýkoli pohyb kupředu, ve schopnosti zneužívat peníze Unie k obohacení vlastních českých vyžírků. V míře pohrdání zájmy celku a neschopnosti dohlédnout dále, než jsou hraniční hory našeho zmenšujícího se státu a horizont jedněch voleb. Dosud jsme měli velkou kliku, že jsme to jako národ relativně ve zdraví a hojnosti přežili. Toto štěstí nás však nemusí provázet věčně. Měli bychom něco změnit, než bude pozdě. Měli bychom změnit sebe.“ Jasně, změnit sebe se vždycky hodí, pokud možno tedy k lepšímu. Lamentace nad českou malostí je žánr oblíbený a snadný, podobně jako protievropské frflání – v obou případech taky proto, že oboje má nějaký zjevný reálný základ. Česká protievropskost má jeden zvláštní rys. Často je nesená duchem odporu proti nivelizaci, vyprázdnění, nadnárodního útoku proti tradičnímu duchu společenství, místa. Hodnoty, v jejichž jménu je ten boj veden, ale jsou právě vyprázdněnost, bezduchost – alespoň to tak často vypadá. S přehnaným zjednodušením řečeno – existuje-li nějaký evropský trend k nivelizaci, unifikované bezduchosti, je tahle země nikoli ostrůvkem odporu, ale spíš avantgardou. 

Šéfredaktor Lidových novin István Léko v pravidelném pátečním komentáři píše o ODS, popisuje mimo jiné jednu variantu vývoje té strany: „Tvrdé jádro strany si přeje silného lídra a Václav Klaus – po loňském  debaklu volebního bloku Hlavu vzhůru s 0,4 procenta hlasů – se pro ODS stal absolutně nepoužitelným. Proto se vynořilo jméno bývalého předsedy strany a teplárenského lobbisty miliardářů Kellnera, Křetínského a Tkáče. Řeč je o Mirkovi Topolánkovi (58), který si to prý jako jediný dokáže rozdat s Andrejem Babišem.“ No, páni. Při vší schopnosti občanských demokratů ilustrovat vlastní bezradnost mi ale tohle přijde přeci jen trochu přitažené za vlasy.

Podle Práva „Zeman popíchl Sobotku“. Prezident totiž přijal sociálně demokratické hejtmany Josefa Novotného a Jiřího Běhounka, kteří odmítl vzdát se poslaneckého mandátu. „Za to jim věnoval stolní lampy.“ „Rozhodnut o ponechání funkcí Zeman považuje za osobní věc hejtmana. ‚Těm, kteří se rozhodli je (funkce) nesloučit, hodlám věnovat velkou stolní lampu, protože v případě sloučení funkcí to znamená práci nikoliv 12, ale 16  hodin denně.‘" Vysvětlení po prezidentsku vyčerpávající. Na místě pánů hejtmanů bych možná jenom zkontroloval, z jakého materiálu je vyrobeno stínítko darovaného svítidla. Čistě pro jistotu.

Na stranách Blesku dál umírá Iveta Bartošová, role veřejného nepřítele, zdá se, připadla jejímu manželovi Josefovi Rychtářovi. V permanenci je psychiatr Jan Cimický – pro Blesk analyzoval obraz, který zpěvačka před smrtí nakreslila, pro Aha Rychtářovo chování (“účelové představení“). Deník konstatuje zajímavý úkaz: „‘Macura se porval s Rychtářem‘ je věta skoro tak stejně častá jako ‚Dobrý den‘.“ No nic. Pro tenhle týden finito a zase v pondělí. Do té doby: Macura se porval s Rychtářem a mějte se hezky.