Proč se nepoučíme a obracíme se zpět k silným vůdcům?

Na webové stránce Strany práv občanů můžeme najít zajímavý dokument doby. Sjedete-li po stránce dolů do sekce Z regionů, narazíte na novoroční přání z regionu Vysočina. Předsedkyně místní organizace ve Žďáru nad Sázavou usoudila, že nejvhodnějším ilustračním doprovodem titulku „Šťastný a veselý Nový rok 2016“ bude fotografie Miloše Zemana se sevřenou pěstí.

Dobře, Strana práv občanů dnes mnoho neznamená, ba naopak je živoucím dokladem mezí Zemanova vlivu. Je to stará fotografie, která byla po ruce (pochází ze starých Zemanových stránek z volební kampaně). A Zeman se na ní netváří, jako by vám chtěl dát pěstí – celkem nezáludně se usmívá. Ale stejně – prezident republiky ukazuje národu sevřenou pěst. Uměli bychom si to před deseti lety představit?

Václav Klaus agresi ukazoval jen verbálně, pokud fyzicky, maximálně ve stylizované formě tenisu. A ikonické fotografie Václava Havla ho zachycovaly mírně nahrbeného a s plachým úsměvem. Jako by pocházely z jiné epochy.

Asi pocházejí. Země jako ta naše měly vykročit do znovunabyté svobody s několika základními lekcemi jako rodným znamením: nedůvěrou k silnému, autoritářskému státu a důrazem na individuální práva. Protože komunistický stát pohltil všechno, byl všudypřítomný, autoritářský a kolektivistický a pošlapával individuální práva. Instalace disidenta a bývalého politického vězně jako ministra vnitra byla typem kroku, jaké měly uklidnit veřejnost. V ekonomice se prosazovala „radikální“ reforma či „šoková“ terapie, jež nebyly bez kritiky, ale ta kritika byla z dnešního pohledu technokratická – stavěla na pojmech jako sociálně-tržní hospodářství či gradualismus. Kupónová privatizace představovala maximální sázku na individualismus – každý jednotlivý občan měl dostat šanci stát se akcionářem a správcem svého portfolia. Politici zdůrazňovali, že se nebudou plést lidem do jejich soukromých věcí, že doby, kdy něco zakazovali, už jsou pryč – až za hranici parodie, když jeden pražský primátor vysvětloval neprotažené ulice při sněhové kalamitě tím, že „je politikou ODS převádět co nejvíce pravomocí na občany.“ Politika měla být civilní.

Na škále mezi Severní Koreou a zeměmi, kde kabinet zasedá v džínách, jsme sice nebyli na džínovém extrému – muži chtěli nosit saka, byť třeba fialová –, ale spíš u něj než na tom opačném pólu. Samozřejmě to bylo trochu jen na oko. Klaus i Havel byli narcisové, kteří kolem sebe nechali vyrůst pěkné kultíky, Kožený si mohl hrát na spasitele, byli tu lidovci, komunisté, Zeman… Ale v zásadě bylo jako etalon, jež nemá alternativu, liberální pojetí státu. Stát jako servis. Co není zákonem zakázáno, je povoleno. Rozdělení pravomocí. Systém brzd a protivah. Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Stát nemá vybírat vítěze a poražené. To, že ho někdo chtěl sociálnější či ochranářštější, bylo druhotné.

Celý text najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo.