Opojení nejsilnější zbraní

Připomněli jsme si konec druhé světové války v Evropě, konec konfliktu, který někteří experti považují za finále jediné války, která vlastně začala v roce 1914 a byla přerušena dvacetiletým příměřím. Protivníci využili příměří ke klíčovým změnám v taktice i technice ozbrojených sil, kvůli kterým druhá světová válka získala image totálně zlomového konfliktu. Lze z ní vyvodit poučení i pro dnešek, resp. pro současné vojenství?

Především je nutné ještě jednou zdůraznit, že velká většina oněch zásadních změn se dostavila ještě před vypuknutím války. Kořeny některých z nich se dají vysledovat dokonce až do první světové války. Ta druhá posléze znamenala „jen“ rozvinutí a rozšíření technických vynálezů a taktických koncepcí, které vznikly již dříve a z nichž některé byly i reálně odzkoušeny, mj. ve španělské občanské válce nebo konfliktech mezi SSSR a Japonskem. Nelze ale zapomínat ani na to, že některé nadějné změny nakonec očekávání nesplnily.

Zřejmě nejznámější příklad takticko-technického pokroku z této éry reprezentuje nová metoda vedení pozemních útočných operací, označovaná jako „blesková válka“ (Blitzkrieg), případně v sovětské podobě jako „hloubková operace“. Je ale poněkud paradoxní, že téměř všechno, co se o této taktice běžně tvrdí, je nepřesné, zavádějící či chybné, počínaje dobou vzniku a konče tím, který technický vynález byl pro ni nejdůležitější.

„Blitzkrieg“ je někdy popisován jako cosi, co vymysleli Hitlerovi generálové někdy počátkem 30. let nad sklenicí šnapsu. Ve skutečnosti ovšem byla „prototypem“ této taktiky již závěrečná ofenzíva německé armády v roce 1918, tzv. Kaiserschlacht, která neuspěla jen těsně a díky níž mohla císařská armáda ještě vybojovat jakýsi čestný mír. „Blitzkrieg“ poté znamenal adaptaci a modernizaci této taktiky s ohledem na technický pokrok.

Německé útočné operace si většinou spojujeme s tankovými divizemi, které rozdrtily Polsko a Francii a přivedly na samý okraj porážky i Sovětský svaz. Ve skutečnosti ale tank, ačkoliv byl důležitý, nebyl tím klíčovým vynálezem, který dal „bleskové válce“ její efektivitu. Tím, za co Němci vděčili svým počátečním ohromným úspěchům, byla na prvním místě vysílačka. Právě bezdrátové spojení všech jednotek dovolilo precizně a pružně řídit útočné operace a zasazovat překvapenému protivníkovi údery do slabých míst.

Kromě toho platilo, že „Blitzkrieg“ byl metodou hodně riskantní a skutečně fungoval jen proti nepříteli, který nebyl připravený a takticky zaostával. Díky tomu Němci porazili Francii, která tehdy vlastnila vyšší počet tanků, z nichž některé stály kvalitativně nad německými, a chybělo velmi málo, aby podobně dopadl i SSSR. Poté Němci své ofenzivní schopnosti předvedli ještě několikrát, jenže potenciál původní podoby „bleskové války“ se víceméně vyčerpal a v obraně proti drtivé přesile Spojenců se samozřejmě využít nedal.

Metoda „bleskové války“, resp. „hloubkové operace“ však nezmizela ze světa, neboť pak byla modifikována a přebírána dalšími armádami. Jakkoliv je to paradoxní, státem, který se nejvíce inspiroval německými postupy, byl Izrael. Útočné akce jeho obrněných útvarů v letech 1956 a 1967 byly dokonalou ukázkou. Stále však platí, že tato taktika může opravdu účinkovat jedině proti nepřipravenému, resp. překvapenému nepříteli.

Francouzi, Britové a Američané před druhou světovou válkou potenciál tanků spíše podcenili, o to více však věřili bombardérům. Italský vojenský teoretik Giulio Douhet přišel s doktrínou, podle které měly konflikt rozhodnout svazy strategických bombardérů, které zničí protivníkův týl, jeho průmysl a lidské zdroje. Douhet tvrdil, že bombardéry můžou operovat i bez ochrany stíhaček a samy překonají nepřátelskou protivzdušnou obranu.

Jestliže však německý „Blitzkrieg“ aspoň zpočátku účinně fungoval, pak teorie sázející na sílu bombardérů většinou zklamala. Německá Luftwaffe nezvládla zlomit tvrdohlavé Brity a první spojenecké nálety bombardérů bez ochrany stíhaček přinesly neúnosné ztráty. Douhet se mýlil v tom, že bombardéry mohou samy vyhrát válku, i v tom, že se obejdou bez podpory stíhaček. Teprve americké doprovodné stíhačky (jako slavný P-51 Mustang) zajistily efektivitu denních bombardovacích náletů proti městům ve Třetí říši.

Dosud se vedou debaty o etickém rozměru kobercového bombardování měst (které bylo tehdy v táboře Spojenců přijímáno téměř jednohlasně) i o tom, jaká byla jeho reálná účinnost (neboť německý průmysl dokázal nadále vyrábět). Nezřídka se ale zapomíná, že už sama obrana proti náletům odčerpávala ohromné kapacity, které zákonitě chyběly jinde. Nabízí se otázka, jak by vypadala situace na východní frontě, kdyby tam Němci mohli všechny obávané protiletadlové kanony ráže 88 mm nasadit pro likvidaci sovětských tanků.

Tím se vracíme (doslovně) zpět na zem a dostáváme se opět k elementární otázce, proč Němci tu válku vůbec prohráli. Odhlédneme-li od všech nuancí a rovněž od několika zásadních chyb, kterých se vesměs dopustil samotný Adolf Hitler, dá se odpověď zjednodušit v podstatě takto: Počáteční takticko-technickou kvalitu Němců nakonec udolala obrovská převaha sovětského a amerického lidského a průmyslového potenciálu.

Jako ilustrace se zde nabízí anekdotický (ale prý pravdivý) příběh německého stíhacího pilota, který byl sestřelen a zajat Američany. Ti mu před odesláním do zajateckého tábora dovolili se zblízka podívat na bombardéry B-17. Německý pilot si prohlížel desítky těchto obřích letounů a pak pronesl větu, která nepotřebuje komentář: „Jak jsme jen mohli být tak strašliví pitomci a myslet si, že porazíme zemi, která tohle vyrábí po tisících?“

Rozdíl mezi Sověty a západními Spojenci však spočíval v tom, že ti druzí byli hodně citliví na lidské ztráty, zatímco sovětská (resp. euroasijská) strategická kultura byla daleko „ochotnější“ nasazovat a pozbývat tisíce vojáků, protože Rudá armáda je zkrátka měla. Už i současná ruská historiografie přiznává, že řada sovětských útočných operací (především těch, které vedl dříve nekriticky chválený Žukov) byla z taktického pohledu spíš mizerná a uspěla jen díky ohromné lidské převaze, a to logicky za cenu úděsných ztrát.

Co z toho všeho tedy vyplývá pro současnost? Především poučení, že žádný taktický postup či technologický koncept by se neměl brát jako „všemocný“ nebo „samospasitelný“. Pořád platí, že každá taktika se dá úspěšně uplatňovat jen za jistých podmínek. Nyní tak často diskutovaná ruská „hybridní válka“ se zajisté hodí proti slabým a rozvráceným zemím, ovšem proti většině vyspělých členů NATO by fungovat jednoduše nemohla.

Naopak západní státy by se mohly poučit ve smyslu spoléhání na nové technologie, protože ty někdy prostě nesplní očekávání. A vždycky se na ně najde nějaká protizbraň, je to jen otázkou času. Bezpilotní letadla, „neviditelné“ letouny, přesně naváděné zbraně, to jsou příklady určitě vyspělých a dnes účinných technologií, což ovšem nikterak neznamená, že během několika let proti nim nebudou existovat účinná protiopatření. Ostatně některých se to týká už nyní, jak lze ukázat např. na pokroku systémů elektronického boje.

Také by se nemělo spoléhat na to, že kvalita vždycky vyhraje nad kvantitou. Existuje více než dost alarmujících studií ztrát třeba v hypotetickém konfliktu USA a Číny. Ačkoliv se Amerika pořád těší technické převaze, ta by už prostě nemusela stačit. Čína by mohla klidně pozbýt pět stovek svých zastaralých letadel, zatímco ztráta dvou stovek moderních stíhačů by pro US Air Force ve východní Asii znamenala katastrofické zmrzačení.

Na úplný závěr se ještě vrátíme k druhé světové válce, neboť její konec přivedl na scénu něco, co zcela změnilo strategické uvažování. Atomové hřiby nad Hirošimou a Nagasaki znamenaly nástup nové éry vojenství. Na zničení celého města či divize s tisíci vojáků náhle stačila jedna bomba, což platí dodnes. Nukleární zbraně si uchovávají obrovský význam, přestože se dnes a denně tvrdí, že vojensky jsou prakticky nepoužitelné.

Představují ale symbol moci a nástroj odstrašení. Právě proto jsou dosud udržovány a touží po nich další země. Nové taktiky a vynálezy totiž leckdy nesou i velkou psychologickou sílu, což kdysi platilo o „bleskové válce“ a bombardérech. A dnes to platí o „hybridní válce“, u které se dá o psychologickém faktoru dokonce hovořit jako o jednom ze základních. To opět dokazuje, že lidská mysl představuje nejsilnější zbraň, jenže současně i hlavní slabé místo. Jinými slovy, nemůžete vyhrát nad protivníkem, který sídlí ve vaší hlavě.