Nečas se zabydluje, Řebíček prodává
V Brazílii to dneska začíná, pro soudného člověka ta informace vyčerpává vše, co je třeba vědět. Rok od Nagygate. Plus provoz.
Vzpomínková slavnost u příležitosti prvního výročí policejního zátahu na úřadu vlády na stránkách deníků začala už včera, v dnešních vydáních pokračuje, kulminaci máme, myslím, ještě před sebou. Mladá fronta Dnes v titulku na první straně předvídá, že „žalobci podají na Rittiga žalobu, jen nevědí termín. „Policie Rittiga podezírá, že se prostřednictvím tehdejší šéfky premiérova kabinetu Jany Nagyové dostal k informacím tajné služby BIS. (...) … příští pátek se obvinění začnou seznamovat se spisem. Následným krokem je podání obžaloby.“ Ve vztahu k anoncovanému jádru kauzy, vysávání veřejných peněz „kmotrovskými“ firmami za vědomé účasti lidí z politiky a státní správy, se vyšetřování podle MFD tak daleko nedostalo. Policie se podle deníku „snaží dosáhnout na jejich (kmotrů – pozn. aut.) konta v zahraničí. Třeba ve Švýcarsku. (...) ‚Že ještě nepadlo obvinění, neznamená, že ještě nepadne,‘ řekl olomoucký žalobce Pavel Komár. (...) ‚Jsme vázáni tím, že jsme žádali o právní pomoc do zahraničí či podnikali finanční šetření. V případě Vojenského zpravodajství jsme nic takového nepotřebovali‘..., řekl Komár.“ Počítám se spíš mezi ty, kdo tu justiční ofenzívu posledních měsíců sledovali s pocity spíš smíšenými (možná mírně řečeno). Představ, že by v tom deklarovaném nejdůležitějším cíli zkrachovala, mě ale vlastně docela znepokojuje. Nemyslím si totiž, že by – dojde-li k němu – vedl k nějakému střízlivému nahlédnutí šancí po letech přicházející spravedlnosti. Spíš to posílí představu, že omezení, která zákon všem možným „orgánů činným v trestním řízení“ ukládá, nejsou důležité výdobytky, ale překážky, jež je potřeba dostat z cesty.
Deníky se také věnují protagonistům před rokem započaté kauzy. Dojde na oblíbenou psychologizaci. Podle MFD se Petr Nečas „s nezvyklou razancí zabydlel v roli rytíře (...) a tak trochu ztratil soudnost“. Takovéhle definitivní soudy bych si odpustil, nemluvě o bezděčné komičnosti novátorského spojení „razantně zabydlet“. Přiznávám, že ale veřejné vystupování bývalého premiéra na mě nepůsobí jako zrovna výstižná ilustrace tvrzení, že každá krize je velká šance.
Lidové noviny mi nakrátko udělaly radost zprávou, že Aleš Řebíček možná prodá Slavii – slávista sice jsem až trestuhodně platonický, spojením klubu zrovna s touhle osobností mě ale kormoutilo i tak. ‚„Aleš to nemá lehké. Utopil ve Slavii stovky milionů a zjevně to nebude mít konce. Takže chce opravdu prodat,‘ řekl LN zdroj obeznámený s Řebíčkovou situací.“ Jako perspektivního kupce ovšem deník uvádí evropského zástupce Lukoilu Dmitrije Romaněnka – tolik k radostnosti vývoje. Další problém: „Vlastnictví samotného klubu z ekonomického hlediska nemá takový smysl, pokud není přímo spojen se stadionem v pražském Edenu. Nemluvě o tom, že Slavia má s arénou v současnosti ostré spory ohledně nájemného. Logicky se tak nabízí najít kupce pro klub i pro stadion. Jenže ten je ocejchován ještě mnohem složitějšími majetkovými vztahy. Oficiálně vlastní vršovickou arénu od roku 2012 kladenský advokát Václav Slavíček, o němž se hovoří jako o bílém koni silnějšího hráče.“
Hospodářské noviny referují o jmenování Vojtěcha Šimíčka na Ústavní soud, jeho profil uvozují konstatováním, že Šimíček je „mnohem zajímavější osobností než pouhým jednorozměrným Mirkem Dušínem české justice.“ Ano, mě postava Mirka Dušína už jako dítěti přišla dost otravná. Na druhé straně nevím, jestli bych na Ústavním soudu viděl radši Štětináče. Možná Rychlonožku nebo alespoň Červenáčka.
Právo v příloze Salon přináší vybrané pasáže z debaty s Noamem Chomskym v pražské městské knihovně. O studené válce: „Co to byla studená válka? Přímočará dohoda mezi dvěma supervelmocemi o tom, že si navzájem nebudou zasahovat do sfér vlivu. Pro SSSR to byla východní Evropa, pro USA zbytek světa. Takže když Sověti vstoupili do Maďarska nebo Československa, Amerika nezakročila, stejně jako se Rusové drželi zpátky, když se USA vměšovaly všude jinde na světě.“ Ehm. Takže SSSR se nesnažil rozšiřovat sféru svého vlivu mimo východní Evropu? To jako fakt? Asi je už dneska zbytečné přiživovat ty vášničky, které tu návštěva amerického profesora rozdmýchala, ale stejně. Hlava mi nějak nebere, že někdo může tak evidentní nesmysly jako ten citovaný brát vážně.
Aha se v titulku ptá: „Dočkáme se věkového stropu?“ Rád odpovím. Našeho osobního věkového stropu se nepochybně dočkáme, moc času na oslavy ale mít nebudem.
