Německá moc a tajemství jejího úspěchu
Jakákoli analýza příčin dlouhodobého hospodářského úspěchu Německa zpravidla obsahuje známý refrén o zemi konsensu. Německo je defakto korporatistická země, kde reprezentanti klíčových společenských aktérů – ve zkratce odboráři a zaměstnavatelé – dokážou najít cestu k vzájemných ústupkům a dohodnout se na dlouhodobé politice, která vede k úspěchu. V jiných zemích jsou organizace práce a kapitálu mnohem rozdrobenější a vztahy konfrontačnější. Německo, na přelomu tisíciletí považované za „nemocného muže Evropy“, dokázalo restartovat růst produktivity nejen díky vychvalovaným reformám pracovního trhu, ale taky díky zcela obyčejné stagnaci reálných příjmů obyvatel – stagnaci, která by v mnoha jiných zemích byla politicky obtížně představitelná (však na to taky ty země po finanční krizi doplatily).
Klientelistický kapitalismus bez reptání
Radikální změna energetické politiky, jíž se Německo oddalo po fukušimské tragédii, měla ovšem důsledek, který je z hlediska legendárního německého konsensu zajímavý hned na několikrát. Především začaly ceny elektřiny růst tempem, jaké nemá v Evropě obdoby – dnes jsou 48 procent nad evropským průměrem. Součástí německého konsensu je ale i názor, že průmysl je klíčem k hospodářskému úspěchu – země, které lehkomyslně přihlížely deindustrializaci v přesvědčení, že budoucnost patří službám, financím a IT, na to doplatily.
Takže globální konkurenceschopnost průmyslu má přednost - velké, energeticky náročné podniky mají z přirážek na obnovitelné zdroje úlevy a náklady za dražší elektřinu z větrníků a solárních panelů nesou na svých bedrech domácnosti – z nichž prý žije celých 17 procent v energetické chudobě (připusťme, že to je vágní pojem). Zatímco v roce 2008 platilo za elektřinu víc jak 10 procent rodinného rozpočtu 5,5 miliónu rodin, dnes je to 6,9 miliónu. Ve většině západních zemí by tento stav věcí byl považován za klasickou ukázku „klientelistického kapitalismu“, systému nastaveného ve prospěch kapitálu na úkor pomalu mizejících středních vrstev. Němci tento stav věcí snášejí relativně bez reptání.
Na takovým stavem věcí je možné kroutit hlavou jako nad pomateností, je také možné ho obdivovat nebo aspoň respektovat. Je to neliberální, ale kdo kdy řekl, že Německo musí být liberální? Momentálně se koneckonců zdá, že je dlouhodobě úspěšné. A jestliže to společnost ve své většině akceptuje, co se na tom komu může nelíbit? Mnohé státy v některých obdobích uměle omezovaly spotřebu či preferovaly určité sektory, a v Německu se to děje transparentním, demokratickým způsobem, evidentně v souladu s hodnotami společnosti. Po německém opatření ostatně pošilhávali i kapitáni českého průmyslu. U nás by to ovšem bylo mnohem kontroverznější, a nejen proto, že jsme chudší.
Ať si Brusel nehraje s ohněm!
Jenže je tu instituce jménem Evropská unie, jíž je Německo členem a již německá veřejnost považuje za rovněž velmi významnou. Ta taky tlačí na používání obnovitelných zdrojů, zároveň ovšem má svá pravidla omezující státní pomoc firmám. Vyplývá to přímočaře z ideje jednotného trhu, jednoho z pilířů evropské integrace. A je těžké s vážnou tváří tvrdit, že nižší ceny energie pro průmysl nejsou státní podporou. Stát firmám sice nedává peníze z rozpočtu, ale když je vyjímá z povinnosti platit poplatek, který ukládá zákonem, jaký je v tom rozdíl? V tomto duchu se začala německými výjimkami zabývat Evropská komise. Jenže se se zlou potázala.
Německý ministr průmyslu Sigmar Gabriel v únoru na návštěvě Bruselu varoval Komisi, že „kdo nepřistupuje k záležitostem německého průmyslu a jeho břemen s patřičnou opatrností, hraje si s ohněm“ (zkusme si jako mentální cvičení představit ty komentáře, kdyby se tímto slovníkem zastal svého preferovaného sektoru představitel jiné země, třeba Velké Británie). Politická ofenzíva pokračovala. Minulý týden dali dohromady společné prohlášení na podporu Berlína premiéři spolkových zemí (zkusme si představit, koho by zaujalo společné vystoupení českých hejtmanů adresované Bruselu). A v neděli přišly Financial Times se zprávou, která se v úterý oficiálně potvrdila: Komise v podstatě kapitulovala. Německo úlevy pro průmysl mírně zkrouhne, omezí počet oborů, na něž se vztahuje, ale v zásadě je zachová.
Je to v poslední době už druhý případ, kdy Německo drsným způsobem ochránilo v Bruselu zájmy svého průmyslu. Angela Merkelová osobní intervencí oddálila platnost přísnějších norem na imise automobilů. Protože typický mercedes nebo BMW má silnější motor než typický fiat či renault. Je to demoralizující, když jedna země vede prim v podpoře evropské integrace – což Německo historicky vedlo – a zároveň jen nejsilnější zemí tohoto uskupení, která má největší vliv na vytváření jeho pravidel a ještě si je příležitostně ohýbá.
