VIDEO: Nové písně pro mírně opotřebovaného posluchače

Smyslem téhle nepravidelné rubriky je informovat o plus mínus nových deskách, jež jsou dle zcela subjektivního názoru autora hodny zaznamenání. Dá se čekat nepoměrně vysoké zastoupení písní o osamělých mužích, fatálních ženách, nenaplnitelných touhách a střelných zbraních. Videa s ukázkami přiložena. 

Wovenhand: Refractory Obdurate Přísnost a extáze si snad nikdy nerozuměly tak samozřejmě jako v písních téhle kapely z Colorada. Její frontman David Eugene Edwards v působí jako striktní kazatel připravený nesmlouvavě soudit svět i sebe, indiánský lovec pohlcený vzrušeným okamžikem i zakaboněný pozorovatel z perspektivy nebe. Podobně i hudba jeho kapely jako by byla mnoho věcí najednou, v těch nejlepších momentech nadčasová, spojující archaické vlivy a divokou energii. Refractory Obdurate má v diskografii Wovenhand nejblíž k přímočaré „rockeřině“, charakteristická posedlá energie se z ní ale neztratila, byť třeba vyjadřovaná pro ucho puristy příliš sdělným způsobem. Konstanty jejich hudby jsou všechny přítomné – potemnělá nálada, střídání volných, valivých pasáží a divošských rytmů (úvodní Corsicana clip). A Edwardsův hlas, za nímž jsou slyšet oči obrácené dovnitř a tvář, jež se neusmívá. Hlava klesá ztěžklá chmurou a srdce letí vzhůru.

Jolie Holland: Wine Dark Sea Umělkyni z Texasu v počátcích kariéry dost pomohl Tom Waits, generační, genderové a bůhvíjaké ještě propasti mezi nimi navzdory to je docela logické. Pověstný Waitsův chraplák i jemný a ohebný hlas Hollandové ale mají cosi společného – schopnost zprostředkovat opojnou melancholii, ztracenost, v níž se člověk rád porochní. Jejich hudba prochází i podobným vývojem od písní, jasně odhalujících svoje kořeny v jazzu, blues, country, gospelu a vší té americké klasice ke zvuku o dost osobnějšímu. V případě Hollandové to směřování vede k větší drásavosti a mohutnosti – nová deska místy nezní zrovna komorně, občas na ní přes sebe hrají tři skřípající elektrické kytary. Podstata písní tím posunem ale nebyla nijak porušená.

Chuck E. Weiss: Red Beans and Weiss Ještě jeden umělec, blízký Tomovi Waitsovi, který to s Weissem táhl v dobách, kdy o opilých romantických zpustlících nejenom zpíval, ale se značným úspěchem se snažil osvojit si i jejich životní návyky. Weissova hudba se od těch časů prakticky nezměnila, což je asi dobře. Jednoduchý „pouliční“ jazz nebo rokenrol, k tomu „veselé historky z natáčení“, zpívané nebo vyprávěné hlasem pitvořícího pána v nejlepších letech. Věda vskutku žádná, pro některé příležitosti ale výtečné.  

The Black Keys: Turn Blue Čím dál populárnější dvojice to za novou desku z některých stran dost schytala – za odvrat od punkově syrového a rozjetého blues, s nímž na scénu vstupovala, příklon elegantně provedenému střednímu proudu, chytlavé kombinace retra a moderních studiových postupů. Je pravda, že Turn Blue není album v rámci diskografie The Black Keys přelomové, Ameriku na něm neobjevili a asi se o to ani nesnažili. Přiznávám ale, že na mě funguje dost dobře – například se při té hudbě hezky píše. V Turn Blue jsou hodně slyšet sedmdesátá léta, přičemž kapela čerpá spíš z dobové psychedelie, někdy i disca než z blues - hned první skladba Weight of Love zní skoro jako od Pink Floyd. Dvojice ale ty vlivy zpracovává tak, že ve výsledku absentují okázalost, předvádění se. Písně z Turn Blue jsou spíš ve středním tempu není mezi nimi moc jasných hitů, jež jednou bude z Dana Auerbacha a Patricka Carneyho páčit publikum ve vyprodaných halách. Rozjede-li se v nich taneční rytmus, je za tím spíš slyšet trochu znavená ironie než pobídka k řádění. Výjimku v tomhle ohledu představuje snad jen závěrečná Gotta Get Away, jež věrně postihuje ducha rozjuchaných valivých hitů hvězdiček dávného pop rocku (tuhle písničku by klidně mohli nahrát i Smokie), poučená moderní nápodoba v ní dosahuje stejného stupně nablbé radostnosti jako originál.

The War on Drugs: Lost in the Dream  Název čtvrtého alba philadelphské kapely, v níž začínal dnes velmi uznávaný sólista Kurt Vile, může působit jako projev pubertální snahy být poetický a skončit u největšího klišé. Deska skupiny kolem kytaristy a zpěváka Adama Gardunciela si ale takovou přímočarou snivost může dovolit. Písně The War on Drugs jsou trochu jako vlny, pomalu rostou, mohutní, dosáhnou vrcholu a zase opadají, při vší monumentalitě ale působí introvertně, komorně. Frontman Adam Gardunciel je vybudoval kolem jednoduchých melodií, jež by klidně mohly patřit do zpěvníku velikánů amerického folku, přidal k nim neagresivní, ale docela odsýpající rytmiku, vrstvy kláves, rozmazaně vazbících kytar. Výsledkem je je hudba, která někdy může připomínat stadiónový rock osmdesátých let i klubové kapely pozdějších dekád. Asi jako kdyby se Bruce Springsteen dal dohromady s My Bloody Valentines. Pop i hypnóza, prchavá imprese na velkém plátně.