Péter Esterházy. Aristokrat, který miloval plebejce Hrabala

Včera večer přišla zpráva, že ve věku 66 let zemřel v Budapešti na rakovinu slinivky maďarský spisovatel Péter Esterházy, autor, jichž měla střední Evropa jen pár. V Maďarsku měl pozici zcela bezkonkurenční jako nejbrilantnější a nejelitnější autor, který je ale zároveň schopen čtenáře uhranout a strhnout, byť ho nijak nešetřil. Byl to asi nejpřekládanější současný Středoevropan, „doma“ byl ale v Paříži, v Berlíně nebo v Římě, za své originální knihy získával různé ceny a stříbrná hříva jeho bujných vlasů zdobila různá intelektuální setkání, kde působil jako brilantní řečník, výborně ovládající němčinu a nejspíš i jiné jazyky (autor článku ho jednou slyšel ve Frankfurtu mluvit německy). Jméno Esterházy správně napovídá, že skutečně pocházel z významného uherského šlechtického rodu, z čehož si občansky nic nedělal a rozhodně se tím nijak neprosazoval, ale literárně tématizoval ve svém rozsáhlém díle Harmonia caelistis (česky 2014), mohutné postmoderní encyklopedii, karnevalu kulturních narážek, souvislostí a kontextů, jež se jak žhavá láva valí v nezadržitelném proudu textu.

Literární dílo Pétera Esterházyho, které svou složitostí, rozmanitostí a komplexností překoná v současné Evropě málokdo, ale nechť zhodnotí jiní, snad se najdou. Pro tuto smutnou příležitost tu připomeneme jeden aspekt, kterým Esterházy vstoupil do české literatury, respektive české literatura vstoupila do maďarské. Ten aspekt se jmenuje Bohumil Hrabal.

Esterházy ho miloval, četl ho od mládí, snil o něm a jako mladý spisovatel si ho představoval jako polomýtickou postavu z pochmurné, policejním režimem ochromené Prahy. Jako projev obdivu a zároveň jako manifestaci literárního stylu a etiky o něm napsal knihu – Hrabalovu knihu – Hrabal könyve, která vyšla v Maďarsku v roce 1989 – česky v roce 2002. Přesněji řečeno: Ta kniha není „o Hrabalovi“, protože to by bylo na Esterházyho příliš jednoduché. Hrabal vstupuje do vyprávění prostřednictvím jazykových her a šifer, má roli zasvětitele a průvodce po tajích psaní a literatury, je vzývaným a zároveň unikavým principem, někým blízkým i vzdáleným, někým, koho autor miluje, ale zároveň ho vlastně nezná a zcela mu nerozumí. Je to snění o Hrabalovi, které vrcholí filozofickým rozhovorem Hrabala s Bohem, přičemž nelze vlastně rozlišit, kdo je kdo.

Esterházyho kniha byla vyznáním lásky a Hrabalovi, ale tím jaksi také k prostředí, kde byli oba doma a odkud čerpal jejich krevní systém živiny. Tedy ke střední Evropě. Nikoli jen geografickému prostoru kdesi mezi Labem a Dunajem, ale prostoru, který v době, kdy maďarský spisovatel svou knihu psal, tedy koncem 80. let, byl rozdrásán a téměř zničený imperiálními barbary z jedné i druhé strany, vnucenou ideologií a desítkami let ignorance. Idea střední Evropy byla vzpomínkou a nadějí na vzkříšení kulturního prostoru, kde žijí různé menší národy v nedokonalé, ale přece jen snesitelné a sebe respektující vzájemnosti. Maďaři zajisté měli jiné vzpomínky na tento zaniklý svět krásných uniforem a cudných dam, valčíku a teskných tónů cikánských houslí. Hráli jinou roli a jejich národní ambice byly úspěšnější než Čechů, kteří se naopak na zániku tohoto světa aktivně a rádi podíleli. Ostatně, když prý přijel Esterházy začátkem 90. let do Prahy a chtěl mluvit o střední Evropě, našlo se jen pár českých intelektuálů, kteří mu rozuměli. Podle jeho vzpomínek by se dalo říct, že mu možná nerozuměl ani Hrabal, když se setkali na hospodě U Tygra a Hrabal byl samozřejmě nerudný a nechtěl se s nějakým Maďarem bavit, jak to ostatně dělal vždycky, když mu někdo někoho ke stolu přivedl. Teprve když mu Esterházy vnutil kousek přeloženého textu z Hrabalovy knihy, na chvíli zpozorněl, než opět padl do své hlučné samoty. Setkali se pak ještě několikrát, to už Hrabal věděl, o koho jde a respektoval ho. Moc příležitostí už ale nebylo.

Hrabal byl nejstředoevropštější český poválečný spisovatel. Jako první to pochopili Maďaři a maďarština, to se málo ví, byl první jazyk, do kterého byl přeložen – povídky v roce 1965. Vycházel tam ve statisícových nákladech a dosud se lze setkat s Maďary, kteří ho vlastně považují za svého spisovatele – není náhoda, že nejrozsáhlejší interview s ním pořídil maďarský bohemista László Szigeti – Kličky na kapesníku.

Odchodem Pétera Esterházyho zase jedna svíce na společném stole středoevropské kultury zhasla. Bude dána na hrob, který je symbolicky blízko tomu Hrabalovu, k němuž se maďarský aristokrat, který miloval plebejce jako Hrabal, včera vydal.

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo