Konec dinosaura Clarksona
Kdesi v daleké cizině byl suspendovaný moderátor pořadu o autech – nezní to jako zpráva, která by mohla rozhýbat naši domovinu, leč stalo se – podobně jako v jiných zemích. Tím moderátorem totiž je Jeremy Clarkson a pořadem pro auta Top Gear na BBC, tu show zná kdekdo, možná dokonce všichni a ve všech zemích – dobře, přeháním, ale stejně. Vždyť já ho znám taky, šmankote. A na ten jeho pořad jsem se párkrát díval, ačkoliv nejsem držitelem řidičského průkazu a můj poměr k automobilům je veskrze platonický, vlastně ani ne platonický, spíš žádný. Řeknete přede mnou „diferenciál“ a já se zmůžu nanejvýš na zaražené „cože?“.
Clarksonův pořad a způsob, jímž ho uváděl, ale nějakým způsobem rezonoval i v člověku, kterého předmět té show nezajímal zas až tak moc, čas od času si ale stejně dal ten nostalgický trip do časů, kdy se i on díval na „auťáky“ s takhle dětinským a docela uličnickým zaujetím, a jeho nápady byly podobně infantilní, jenom nebyl dostatečně veliká hvězda na to, aby mu někdo dal peníze na jejich realizaci (o schopnosti přitáhnout k obrazovce stamiliony ani nemluvě).
Clarkson na obrazovce dokáže působit jako pozoruhodná kombinace výřečného pána v letech a jedenáctiletého paka, auto nebere jenom jako dopravní prostředek, ale taky jako záminku k vyblbnutí se. Opakem blbnutí je zodpovědné chování a zodpovědnost Clarkson a jeho tým nikdy moc neprojevovali, relativně často se v jejich pořadu vedly řeči tím či oním způsobem přes čáru. Moderátor se kvůli tomu periodicky dostával do problémů.
V jeho pravděpodobném konci na obrazovce britské veřejnoprávní televize tak někteří spatřují další projev sílící diktatury politické korektnosti, jiní naopak projev soudnosti televize, která poslala k šípku „dinosaura“.
Skutečnost se zjevně oběma těm pohledům vymyká, Jeremy Clarkson není mučedník svobody slova, padáka dostal kvůli divoké a hlasité scéně, kterou udělal produkčnímu, který měl tu drzost nezařídit, aby na hvězdu pozdě večer na hotelu čekalo teplé jídlo, a ne ubohá studená mísa. Prý došlo i na pěsti, někteří svědkové to ale popírají. To je nepochybně „dinosauří“ chování, hodné protivné primadony klasického střihu, možná ne tak ojedinělé v odvětví, kde není nouze o hypertrofovaná ega a infantilní nátury – v historii i současnosti audiovize o nesnesitelné povahy není nouze. Dětinství má slunnou i odvrácenou stranu, tu první Clarkson možná předváděl, když byla kamera zapnutá, ta druhá ho ovládala po pracovní době. A třeba ne. Netuším, neznám ho, na místě toho produkčního bych ale rozhodně být nechtěl.
Přitažlivost Jeremyho Clarksona pro masy diváků spočívá v jeho dětinství a prostořekosti, obojí z něj v kontextu dneška dělá anachronismus, předpotopní bytost. I ty jeho výstupy odpovídají spíš móresům hvězd nějakého pominuvšího období. To ale neznamená, že by dnešek byl pro persony moderátorova typu příliš dospělý. Je infantilní až hrůza, ale jinak. Spíš než zastydlé grázlíky pěstuje obdobně nedospělé fňukny. Ti první bývají nesnesitelní a sebestřední, ale někdy s nimi je taky legrace, s těmi druhými si jeden po pár minutách připadá jako v terminální fázi mnohahodinové schůze a vřískající předseda se nepřestává dožadovat pozornosti.
Čtěte také: TÝDENÍK ECHO: Kdo chce utrápit živnostníky? Podnikání přichází o svobodu
