Tajná korespondence. Irská finanční detektivka má pokračování

Evropská centrální banka zveřejnila tajnou korespondenci z roku 2010 mezi tehdejším guvernérem ECB Jean-Claudem Trichetem a tehdejším irským ministrem financí Brianem Lenihanem.

Irský bankovní sektor se v roce 2008 dostal do monumentálních potíží. Nepomohla ani státní garance na závazky největších irských bank. Naopak, na podzim 2010 vylétly úrokové míry irských státních dluhopisů nebezpečně nahoru. Irské banky, kterým vypršela vládní garance, se musely spoléhat na půjčky likvidity od Evropské centrální banky. 21. listopadu 2010 požádalo Irsko o záchranný program z evropského fondu EFSF a od Mezinárodního měnového fondu v celkové výši 85 miliard eur. Přijetí pomoci provázely pověsti, že ECB pohrozila, že irské banky odřízne od likvidity. Vláda je nejdříve popřela, ale dnes již zesnulý ministr financí Lenihan řekl později BBC, že ECB byla hlavní silou tlačící na přijetí pomoci. Snahy irských novinářů získat od ECB či irského ministerstva financí korespondenci byly bezvýsledné. Až dodneška.

V dopise Lenihanovi z 19. listopadu 2010 vyslovuje Trichet čtyři podmínky pro pokračování poskytování tzv. ELA (emergency liquidity assistance) Irské centrální bance:

1. Irská vláda podá euroskupině (skupině ministrů financí zemí eurozóny) žádost o finanční pomoc;

2. Součástí žádosti bude závazek podniknout přísná rozpočtová a restrukturalizační opatření;

3. Plán restrukturalizace finančního sektoru bude obsahovat závazek irské vlády rekapitalizovat banky ze zdrojů pomoci i z vlastních rezerv;

4. Irská vláda bude ručit za vrácení ELA.

Proč byla v Irsku existence dopisů předmětem intenzivních spekulací? Ze tří hlavních důvodů. Mezinárodní pomoc nastavila pro Irsko drsné podmínky, úrokové míry nebyly o moc nižší než na trhu. Irští daňoví poplatníci a jejich děti tak na sebe převzali hříchy irských bankéřů. Představovala také ponižující ztrátu suverenity – irské rozpočty se schvalovaly v Bruselu a v Berlíně. A Evropská centrální banka je z evropských smluv nezávislou institucí. To znamená, že exekutiva ji nesmí ukládat, co má dělat, ale ani ona nesmí nic nařizovat vládám.

Druhým důvodem bylo to, že nešlo jen o hříchy irských bankéřů. Irská vláda ze strachu o mezinárodní pověst a finanční stabilitu nikdy nepřistoupila k „oholení“ držitelů dluhopisů irských bank, což je krok, který se u finančních institucí v krizi nabízí. Mezi věřiteli bank byli subjekty z jiných zemí eurozóny, kvalifikovaní investoři, kteří měli s rizikem počítat. Na místě bylo podezření, zda ECB nehájí jejich zájmy. Zájem Irů udržovaly při životě jak zveřejněný dopis Tricheta a jeho nástupce Draghiho italskému premiérovi Berlusconimu z roku 2011, jenž podmiňoval pomoc konkrétními kroky vlády, tak i záchranná operace eurozóny na Kypru v roce 2013, jež se ovšem na rozdíl od Irska uchýlila k „potrestání“ věřitelů a dokonce vkladatelů bank. Ztráty ale neutrpěly klíčové země eurozóny, jejichž finančníci peníze z Kypru dávno stáhli, nýbrž hlavně Řekové a Rusové. O ztrátách pro držitele dluhopisů ve zveřejněných dopisech ale nic není.

A třetím důvodem bylo systematické odmítání dopisy zveřejnit. ECB v roce 2012 poskytla bloggerovi Gavinu Sheridanovi jeden dopis technického charakteru a sdělila mu, že existuje dopis z 19. listopadu, jehož zveřejnění by „podkopalo veřejný zájem co se týče monetární politiky Unie a stability finančního systému v (jednom) členském státě.“ Evropský ombudsman pak vyzval ECB, aby své stanovisko přehodnotila, avšak neměl pravomoc ji k tomu nutit. ECB se ve čtvrtek rozhodla korespondenci zveřejnit – jak uvádí, v souvislosti s hodnocením mezitím již skončeného irského programu pomoci. O několik hodin předtím ovšem dopis z 19. listopadu zveřejnil irský deník Irish Times. „ECB konečně zveřejnila dopis, o nějž jsme usilovali tři roky. Dorazili na večírek trochu pozdě,“ komentoval to na twitteru Sheridan, který boj o zveřejnění vedl. A sarkasticky dodal: „Právě jsem dostal jsem hezký email od ECB. Takže eurozóna se nedestabilizovala.“

ECB na webu zveřejnila nejen několik dopisů mezi Trichetem a Lenihanem (existenci některých z nich Sheridanovi původně zatajila), ale také komentář ke svému chování v irské krizi. Nápadné je, že se v něm preventivně brání nařčení, že neusilovala o to, aby ztráty nesli držitelé bankovních dluhopisů.