Premiér ukázal zuby, Švejk chlastem zakalená očka
Deníky obsáhle popisují dění na ministerstvu spravedlnosti a perspektivy šéfky toho úřadu Heleny Válkové. Taky se debatuje o estetických kvalitách a vůbec vhodnosti lva na pražském Klárově. A o fotbale.
Na titulce Lidových novin je Helena Válková vyfocená ve velmi letním kloboučku, deník konstatuje, že ji nakonec Andrej Babiš ve sporu s náměstkem Šternem podržel. Právo zdůrazňuje, že od předsedy vlády ministryně dostala poslední varování. Zpráva začíná větou „Premiér a šéf soc. dem. Bohuslav Sobotka včera vycenil zuby.“ No páni. Jednou náš premiér vycení zuby a já se to dozvídám až takhle opožděně. Alexandr Mitrofanov ve sloupku pro stejný deník popisuje Helenu Válkovou jako autokratku, což podle něj odpovídá stylu hnutí, za něž ve vládě sedí. „Včera z funkce letěl (náměstek Štern – pozn. aut.), aniž by to Válková projednala se stranou, za niž byl nominován, tedy s ČSSD. Další Babišův člověk, předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek, se upřímně podivoval nad tím, co je to za divnou výmluvu, že je někdo vázán mlčenlivostí. Vždyť má šéfa, před nímž má jediné právo, sklapnout podpatky a vyklopit všechno, co ví. Jistě, kdyby Česko bylo Agrofertsko.“ Fakt je, že jednání Heleny Válkové odpovídá předem daným představám stylu, který ANO vtiskl jeho zakladatel, včera jsem na tomhle místě taky něco v tomhle smyslu psal. Možná unáhleně. Ne, že bych o střetu Heleny Válkové a Pavla Šterna věděl něco zásadního a nového, automatismus, se kterým si člověk nějaké reálné dění cpe do prefabrikovaných škatulek, je ale většinou strašně redukující.
Teď k tomu fotbalu. V Mladé frontě Dnes ho komentuje Zdeněk John. „FIFA vůbec poprvé připustila, aby místo nedokonalého lidského oka rozhodoval (o gólech – pozn. aut.) systém kamer a počítačů. (...) Technika se do fotbalu dere sama už dlouho a nezastavitelně. (...) Ale u rozhodčích, trvale kritického a nejvíc ovlivnitelného místa fotbalu, ustrnul vývoj u sluchátek do uší. (...) Pro úplnou proměnu konzervativního (přesněji místy zatuchlého) prostředí kopané by bylo potřeba pokračovat v dalších změnách (co třeba ofsajdy?).“ Mám s tímhle technooptimismem trochu problém. Jasně, ve fotbale díky tomu ubude nespravedlnosti a frustrace fanoušků i hráčů – když jednomu v důležitém utkání neuznají regulérní gól, jistě to v něm uvízne. Ztratí se ale kus nepředvídatelnosti, dramatu. Kdysi jsem v nějakém americkém časopise četl hezký text (jméno autora i periodika jsem už zapomněl) o okázalé o projevech okázalé zbožnosti na fotbalovém hřišti. A přenosy ze šampionátu – třeba když hrají latinoamerické týmy – někdy skutečně působí dojmem, že se křesťanské vysílání přesunulo do prime timu. Autor v tom viděli projev toho, jakým způsobem hráči, které jistě není nutno podezírat ze sklonu k přehnanému filozofování, reflektují svou situaci. Toho, že vědí, že navzdory vrozeným schopnostem, hodinám tréninku a dalším věcem, to, co se stane na trávníku budou moci ovlivnit jenom v menší míře, že to, jestli oslní nebo se totálně ztrapní, nezávisí zdaleka jenom na nich. Stanou se z nich také hříčky nepředvídatelného. A součástí té nepředvídatelnosti je i rozhodčí, který může něco přehlédnout nebo špatně vyhodnotit, být podplacený nebo prostě pitomec. A který s hráči sdílí du vrženost do nějakého víru, ve kterém se musí rozhodovat rychle, pod tlakem, a proto někdy i špatně. Tahle vrstva nepředvídatelnosti teď z fotbalu začíná postupně mizet, podobně jako i v jiných sférách života se prosazuje transparence, která přinese nezkreslenou znalost nebo spíš její iluzi. Možná se tak fotbal stane spravedlivější, bude ale o trochu méně tajemný, dramatický, možná i krásný.
Na pražském Klárově se včera odhalovala socha lva, jež má připomínat české letce RAF. Hodně diskutované dílo, které se na místo, kde teď provizorně stojí, dostalo všelijak, kritizované je taky za svůj anachronismus, překonaný neoklasický styl, jehož je ta konkrétní socha navíc ne zrovna skvělým příkladem. Chápu, nějak nadšený z ní tedy nejsem. Zároveň si ale uvědomuji, že o moje nadšení v téhle věci jde až v poslední řadě. Martin C. Putna tématu věnoval sloupek v Lidových novinách. Odráží se od zážitků z konference o Švejkovi, kterou pořádala česká ambasáda v Londýně. Při procházce narazil na podobně klasicizující pomník britským letcům, vyzdobený citáty z Perikla a Churchilla. „Problém je v tom, že právě vznešená slova se mohou stávat směšným žvástem v nepatřičných ústech. Jistě i Švejk by v příhodné situaci, kdy když by se to od něj v momentální situaci očekávalo – třeba když by byl pozván k oslavě hrdinů druhé světové války – odhlaholil. ‚Poslušně hlásím, svobodu má pevně jen ten...‘ (...) Jeho tukem podlitá a chlastem zakalená očka by se přitom stejně lišácky usmívala. Právě na obranu proti všem švejkům této doby jsem vděčen i za toho nepříliš povedeného britského lva na památku letců, umístěného nyní na Klárově.“ Kdyby ten lev byl přeci jenom trochu vydařenější, souhlasilo by se mi radostněji. Ale stejně. Z práce jsem včera šel přes Karlův most, na Klárově zrovna tu sochu odhalovali, součástí ceremonie byly i přelety spitfiru. Viděny z mostu mohly působit jako další součást únavné matějské na pražské Královské cestě. Ale pak se jeden podíval líp. Taková krásná mašina! Docela mi to projasnilo večer.
