Alergický na Evropskou komisi
„Můj hostinec není vhodný pro alergiky a naléhavě vám doporučuji navštívit jiný podnik.“ Zmíněná věta se dá přečíst na jídelním lístku Starého pivovaru (Alt Ischler Bräu) v Bad Ischlu, v lázeňském středisku padesát kilometrů na jih od Lince. Touto větou se hostinec stal klíčovou pevností v boji proti bruselským byrokratům a jejich nesmyslným předpisům. Hostinská Helga Mattheyová pak hrdinkou zmíněného boje.
Také návštěvníci tuzemských hospod si mohli po třináctém prosinci povšimnout, jak se v jídelních lístcích objevily za každým pokrmem nic neříkající čísla od jedné do čtrnácti. Označují alergeny, které jsou v jednotlivých jídlech obsaženy a které by mohly postihnout osoby s alergiemi. Tak třeba číslo jedna jsou obiloviny, číslo dvě korýši, trojku nepochybně najdeme u míchaných vajíček, protože vajíčka jsou alergenem číslo tři. Tak to jde až ke čtrnáctce, která označuje měkkýše.
Číslování potravin nařídila Evropská komise a v Česku se proti tomu překvapivě dosud nikdo opravdu nahlas neozval. Přitom jde nepochybně o stejný nesmysl, jako byl před pěti lety zrušený předpis o maximálním zakřivení okurek, anebo zákaz rozlévat olivový olej v restauracích do karaf, který však byl loni kvůli protestům restauratérů odvolán, ještě než začal platit.
Značení alergenů vypadá na první pohled jako dobrý nápad, který lidi chrání před méně či více vážnou nevolností z jídla. Někdo má alergii na hořčici, tak si neobjedná jídlo s jedenáctkou a bude mu dobře. Jde ovšem opět o příklad, jak jsou bruselské úřady a jejich ochotní přisluhovači v národních státech vzdáleni realitě. Zjistili to rakouští novináři prostým dotazem u lékařů, kteří jim vysvětlili, že alergie z jídla mohou být životu nebezpečné, trpí jimi však jen necelé procento obyvatel. Tyto případy je navíc velmi těžké odhalit, a pokud se na ně přijde, tak bývá pacientům předepsána přesná dieta. Informace o alergenech v restauracích proto jsou pro ně zbytečnou informací navíc.
Na druhé straně je pravda, že pětina lidí má chronické potíže s trávením. Jsou způsobeny tím, že v jejich genetické výbavě chybí určitý enzym ke zpracování určité potraviny, a projevují se plynatostí nebo průjmem. Protože však netrpí alergií, jsou ovšem i pro ně informace o alergenech úplně zbytečné.
Nařízení Evropské komise přesto nějaký efekt vyvolalo. Konkrétně v Bad Ischlu se všichni hosté začali bavit o tom, na jaké jídlo jsou alergičtí. Hospodská Mattheyová ztratila nervy, odmítla popisovat jídelní lístky seznamem alergenů a údajným alergikům doporučila změnit lokál. „Za posledních padesát let nepamatuji, že by tu někdo zemřel,“ prohlásila. Teď se čeká, jestli její vzpouru budou následovat další a jestli proti ní zasáhnou úřady. Výsledek není předem jistý. Pro velké restaurační řetězce, které vaří z polotovarů a které tedy alergeny mohou snadno popsat pro všechny své jídelny najednou, může být evropský předpis nakonec vítanou výhodou v konkurenčním boji s menšími restauracemi, které připravují jídla z čerstvých a sezónních potravin a které tedy musí prakticky každý den seznam alergenů měnit.
Proto je třeba vyzvat všechny euroskeptiky, ať zajedou na oběd do Bad Ischlu, kde prý jídla mohou obsahovat snad všechny alergeny, které zná Evropská komise. Zároveň je však třeba položit řadu nepříjemných otázek Evropské komisi. Co učinili její představitelé s energetickou závislostí na Rusku, proč neexistuje účinná přistěhovalecká politika, kdy skončí drahá ochranářská politika proti zemědělským výrobkům z chudých zemí třetího světa atd. Když komise zároveň prosazuje očividně nesmyslné regulace ve všech evropských hospodách, pak tím na sebe prozrazuje, že její úředníci jen předstírají užitečnou činnost a pouze škodí těm, kdo je platí.
