Kovarčík pozdravuje z hrobu

Když si tak stěžujeme, jak je společnost čím dál tím blbější a média čím dál tím víc nucena servírovat senzace a skandály, není na škodu zastavit se u poslední novinky o Karlu Janečkovi.

Ne snad že by to byla zpráva dne číslo jedna, ale veškerá média považovala za nutné to, co přinesl minulý pátek deník Právo, zmonitorovat a snažit se přidat svoje. Navzdory tomu víme stále jen to, co bylo v prvních dvou textech Práva: Podnikatel a lobbista Peter Kovarčík chystal na miliardáře Janečka nájemnou vraždu, zřejmě odplatou za to, že Janečkův protikorupční fond upozornil švýcarskou policii na jeho podezřelé bankovní transakce. Výtěžek je hubený – jen pro člověka nežijícího bulvárem je objevný titulek deníku Aha „Mrtvý milenec Brožové: Chystal atentát na miliardáře Janečka!“

Robot neobeznámený s konvencemi českého bulváru by ovšem mohl dojít k hypotéze, že vykřičník je znak používaný pro označování zpráv, jež vůbec nemusejí být pravda. Zatím totiž víme jen to, co řekl Janeček v Právu, a, řečeno technologickým jazykem, jejich informace zůstávají proprietární. Janeček o chystané vraždě věděl z vlastních zdrojů, ale neřekne jakých; vyslechla ho i policie, ale ta taky víc neřekne. Velmi naivní člověk může být přesvědčen tím, že Janeček hovoří o konkrétní sumě deseti miliónů korun, kterou měl být ochoten Kovarčík nabídnout. Ale ten, kdo není velmi naivní, chápe, že ten údaj ve skutečnosti k věrohodnosti celé zprávy nepřidává nic. A ke všem nepravostem, jež zlojed Kovarčík za života napáchal, můžeme připočíst ještě to, že když by měl vysvětlovat nájemnou vraždu, tak si klidně zůstane mrtvý.

Proč mám tendenci zprávě nevěřit, nebo aspoň si myslet, že všechno bylo trochu jinak a jde o něco jiného?

Kovarčík se v podnikání držel svého kopyta. Jeho dovedností bylo, že si uměl získat důvěru lidí zcela určité společenské vrstvy a typu. Mimo sféry politiky a pořádání „eventů“, nejdříve hlavně sportovních, později politickospolečenských a kulturních, nevybočoval. Když se bavil s manažery, tak s politickými manažery státních podniků. Toho, že právě v těchto sférách jeho instinkty a schopnosti fungují, že jeho dovednosti jsou společensky kontextově vázané, si jistě byl velmi dobře vědom. A tenhle člověk že by se najednou pustil do světa galerky, kde platí zcela jiné kódy chování a chybný krok představuje riziko úplně jiného řádu, než na jaké byl zvyklý? Tomu máme věřit?

Možné to je, kdoví, co se s prý nemocným Kovarčíkem v posledních letech dělo. Možné je i to, že peníze, o které měl Janeček Kovarčíka připravit, byly peníze za uplacenou amnestii prezidenta Klause. O tomto uplacení, které sehrálo velkou roli při mobilizaci určitých aktivistických kruhů, přitom ani po dvou letech stále nemáme vůbec žádné důkazy. A to přesto, že k jeho vyšetření vyzval státní zastupitelství i sám Klaus.

Možná tu jde o něco jiného. Kdy jsme naposledy slyšeli o chystaném útoku podsvětí na významnou osobnost veřejného života? Psal o tom kolega Daniel Kaiser. Připomeňme si, že počátkem srpna se objevila zpráva, že před osmi měsíci policie pochytala albánský gang, který se chystal vydírat Andreje Babiše a unést jeho dítě. To jsme ještě nevěděli, že za pár dnů vyjde v časopise reportér článek Janka Kroupy o stycích Andreje Babiše s elitními policisty včetně šéfa ÚOOZ Roberta Šlachty. Ale Babiš to věděl – Kroupa ho při psaní článku kontaktoval s dotazy právě na toto téma. Jak napsal Kaiser, „každopádně před publikací článku už je ministr vybaven důvodem pro kontakty s ředitelem ÚOOZ.“ Třeba to nic neznamená. A třeba se za pár dnů objeví nějaká zpráva, nad níž si vzpomeneme, co jsme to nedávno četli o Janečkovi a Kovarčíkovi.

Rozhodně je v této souvislosti třeba mít na paměti, co je Janečkův protikorupční fond. Tedy instituce, která dokáže objevit a zdokumentovat korupční případy, ať už se odehrají kdekoli – kromě okolí Andreje Babiše. Jeho poslední vstup do veřejného prostoru měl silnou PR komponentu – upozornil na případ na České poště, v němž figurují postavy ministra vnitra Chovance, člena ČSSD a majitele bezpečnostní agentury Choce a podnikatele Čadka, přičemž není jasné, kdo se snažil dostat koho. Ale nahrávky kolují a případ se probírá jak v médiích, tak na Bezpečnostní radě státu. Výkonný šéf Janečkova fondu Petr Soukenka připustil, že ho šéfové někdy tlačí spíš ke zveřejnění případu v médiích než ke shromažďování dalších a dalších důkazů. Jenže tento případ není zametán pod koberec – naopak trestní oznámení podal sám ministr Chovanec už v červnu. Takže o co přesně tady fondu jde?

A když už si čtenář vybaví, z jaké politické strany je ministr Chovanec, dodejme ještě něco. Když byl letos v březnu Kovarčík nalezen mrtvý ve své koupelně, přinesla pochopitelně všechna média články rekapitulující hlavní body Kovarčíkovy kariéry. Jeho blízkost Klausovi, jeho veřejný spor s Ivanem Langerem. Nechyběla fotografie, která psala politické dějiny – ta, na níž je Kovarčík na tenise usazen mezi Klausem a Viktorem Koženým. Z poslední doby toho z politiky moc nebylo – jen informace, že se podílel na organizaci návštěvy ministra průmyslu Mládka (ČSSD) v USA (což si mimochodem mohl Mládek odpustit, jsem přesvědčen, že vystoupení českého ministra zodpovědného za energetiku v Atlantic Council je česká ambasáda ve Washingtonu schopna normálně zařídit).

Z profilů zemřelého lobbisty se vymykal jeden, na serveru Neovlivni.cz. Ten repertoár Kovarčíkových politických kontaktů rozšířil o jednu osobu, již ostatní nezmiňovali. „Již dávno předtím ovšem Kovarčík detailně a zblízka mohl sledovat kariéru dnešní politické hvězdy Andreje Babiše. Oba Slováci byli spolužáky na vysoké škole zahraničního obchodu. Později se potkali v Maroku. Babiš byl dokonce v roce 1987 Kovarčíkovým šéfem, když podnikatel pořádal v marocké Casablance obchodní veletrh,“ píše šéfredaktorka Sabina Slonková. „Vztah s Babišem měl přitom značně napjatý. V neformálních rozhovorech dával najevo, že počátky Babišova byznysu jsou spojeny nikoli jen s jeho pílí, ale také penězi podezřelého původu.“

Koho všeho ten člověk, který si chtěl objednat vraždu matematika za deset miliónů, neznal, že?