Do Varů jsme jeli na rodinnou dovolenou, říká režisér vítězného filmu
O Rodinném štěstí, vítězném filmu z KVIFF
ROZHOVOR
Za pouhých 5 tisíc euro natočil ve svém bytě a v hlavních rolích se svou manželkou a dětmi film, který sklízí úspěch po celém světě. Film Rodinné štěstí si přitom odbyl premiéru na festivalu v Karlových Varech, kde získal Křišťálový glóbus za nejlepší film. „Vůbec jsem to nečekal. Vždyť my jsme do Varů vlastně jeli na takovou rodinnou dovolenou,“ říká v rozhovoru pro deník Echo24.cz režisér filmu Szabolcs Hajdu, který ve Varech získal i ocenění pro nejlepšího herce.
Dokáže režisér dopředu odhadnout úspěch svého filmu?
To, jestli film bude úspěšný nebo ne, samozřejmě dopředu nevím. S určitostí ale můžu říct, že práci na Rodinném štěstí jsem si na rozdíl od svých předchozích filmů užíval. Po napsání scénáře, samotném natáčení a sestříhání jsem jich měl vždycky před premiérou už plné zuby, skoro jsem je nenáviděl. U Rodinného štěstí na to ale nějak nebyl čas.
Jak to?
Rodinné štěstí vzniklo neskutečně rychle. Divadelní hru, která tvoří základ filmového scénáře, jsem napsal do tří týdnů, natáčení pak trvalo další zhruba dva týdny a i práce ve střižně nám odsýpala. Film vznikl bez nějakých větších příprav za dva měsíce.
Byl to právě úspěch divadelní hry, který vás k nápadu natočit film přivedl?
Celý ten proces probíhal velice organicky, krok za krokem. Ještě loni v únoru jsem netušil, že natočíme nějaký film. Ale když jsme za sebou měli asi dvě nebo tři reprízy, napadlo nás, že by podle hry mohl vzniknout film. Na mě osobně hodně silně zapůsobilo, že diváci hru prožívali jako jeden člověk, i když jsme to hráli v malém divadle pro 40 – 50 diváků. Vlastně předtím, než jsme s filmem přijeli do Karlových Varů, jsme stihli asi 30 divadelních repríz. Celkový počet divadelních diváků byl ale nižší než počet diváků v kině během světové premiéry u vás ve Varech.
Jaká panovala „na place“, tedy u vás doma, atmosféra?
Uvolněná a to zřejmě i proto, že se mi podařilo vytvořit nezávislé podmínky, po kterých jsem vždy toužil. Podle mě filmu prospělo, že na něj nebyly peníze. Byl to takový ideální stav, protože se na Rodinném štěstí podíleli jen zapálení lidé s nadšením, kteří měli pocit, že dělají nějakou smysluplnou věc, a byli za to rádi. To bylo dáno i tím, že za svou práci nikdo nedostal zaplaceno. Proto tam nebyl nikdo z donucení nebo s úmyslem, aby si vydělal, aby se proslavil.
Vždyť jste ale jeden z nejznámějších představitelů současné generace maďarských tvůrců. To vám ani vaše jméno nezaručí dostatek peněz od producentů nebo státu?
Asi bych nějaké peníze dostal, ale já jsem se tentokrát nechtěl vydat tou cestou státních financí. Sice bych zřejmě nějaký grant obdržel, i když je otázka, jestli by mi ho přidělili zrovna na tento scénář, ale všechno by to trvalo strašně dlouho. Navíc mám s Maďarským filmovém fondem dlouhodobé spory. Už od začátku jim vyčítám, jak ten systém funguje a za jakých okolností vznikal. Proto jsem nechtěl plýtvat svým časem a energií, abych se s fondem dohadoval. A nedostatek peněz byla cena za nezávislost.
V Karlových Varech bylo Rodinné štěstí pasované na jednoho z favoritů soutěže. Málokdo ale počítal s tím, že získáte také cenu pro nejlepšího herce.
I mě to překvapilo. Hereckou cenu ale považuju za symbolickou, protože já jsem se v Rodinném štěstí necítil být hercem, ale jako jedna ze součástek celého mechanismu. Jako režisér jsem taky spíš sledoval ostatní.
Jak vítězství ve Varech a vůbec celý festival prožívaly vaše děti?
Víte, my vlastně jeli do Varů na takovou rodinnou dovolenou. Teprve, až když jsem obdrželi pozvání do hlavní soutěže, zděsili jsme se, protože jsme neměli ani plakát k filmu. Jeden z našich kamarádů pak přijel k nám domů a nafotil tam oficiální plakát k Rodinnému štěstí, který jsme upravili ve Photoshopu.
Právě cestou do Varů se nás naše dcera zeptala, prý co když vyhrajeme ten Křišťálový glóbus. Oba jsme na ni s manželkou zasyčeli, že o tom se nemluví. My ani nevěděli, že za hlavní cenu dostaneme nějaké peníze. To zjistila až moje žena, když si během předávání pročítala brožurku a říká mi: „Člověče, za první cenu se vyhrává 25 tisíc dolarů!“ Až když mi to řekla, začal jsem být nervózní. Zklamaný až nepříčetný byl ale náš syn, protože si myslel, že glóbus, který dostaneme, bude ta socha nahé paní, která stála před vchodem do kin.
