Realisticky, vybalancovaně. Jak chápat dění na Ukrajině
Premiér Bohuslav Sobotka, tak jako většina českých vůdčích politiků, říká, že se musíme na dění na Ukrajině dívat realistickýma očima. Odehrávají se tam prý i procesy, se kterými lze souhlasit jen těžko: "Mám na mysli některé projevy pravicového extremismu nebo pravicového radikalismu." Ministr zahraničí Zaorálek pak jmenovitě odsoudil, že vládní poslanci fyzicky přinutili k rezignaci šéfa státní televize za to, že odvysílal Putinův projev.
To je nejen pochopitelné kvůli tomu, že vedení ČSSD musí balancovat své veřejné postoje s ohledem na existenci nezanedbatelné proruské frakce v sociální demokracii. Je to i samo o sobě správné. Zvůli, násilí ani toxické ideologie nemáme přehlížet. Ale jak je to realistické?
To, co se na Ukrajině posledních několik měsíců odehrávalo, nebyl žádný souboj dvou stran, kde na jedné straně stáli zkorumpovaní agenti Moskvy a na druhé občanská společnost v pojetí Sorosových nadací. Jako nejlepšího průvodce nevábnou ideologií i činností některých aktérů lze ostatně doporučit text Podporuj svého ukrajinského nácka v sekci blogy ECHO24.cz od Iva Cermana. Jde ale o to, jak se tyto informace propasírovávají do stručných soudů, jimiž politici i komentátoři odůvodňují své postoje.
Pro většinu z nás je Ukrajina se svou historií "vzdálená země, o níž toho víme málo." Při absenci historického i společenského kontextu rozhoduje tedy to, co je vizuálně výmluvné a shodou okolností se to podaří zachytit na video, případně šťavnatý výrok. Zpravidla neznáme aktuální význam těch symbolů v dotyčné společnosti a rozhodně neznáme, do jaké míry je zachycená událost typická a reprezentativní – děje se něco takového výjimečně, anebo v jednom kuse?
Nacistickou symboliku pozná každý hlupák. Že byla část Ukrajiny (a baltské země) za druhé světové války ještě před nacisty okupována Rudou armádou, to už každý hlupák neví. Pak ale nepochopí, že nacistická symbolika může mít pro některé nešťastníky v tamních končinách jiný smysl než u nás. Víte jaký? Asi jako srp a kladivo, kterým ještě dnes někteří nešťastníci mávají na demonstracích v západní Evropě. Že pro ty lidi je symbolem sociální spravedlnosti, neboť u nich komunistické strany nikdy nedostaly příležitost praktikovat teror a východoevropská zkušenost je pro ně vzdálená? To je najednou empatie!
Srovnatelnou bdělost málokdo uplatňuje nebo aspoň donedávna uplatňoval vůči Rusku. Ale on Putin opravdu neřekl před týdnem poprvé, že rozpad SSSR byla geopolitická katastrofa. Ovšem on měl na mysli, že lidé přes noc ztratili vlast. Zas ta empatie... Žili jsme (většinově) v tom, že sovětský revanšismus reprezentuje jen klaun Žirinovskij a Putin je autoritářský, ale racionální politik. Že větší vliv než Žirinovskij možná měli ideologové jako Alexandr Dugin, autor eseje Fašismus - bezbřehý a rudý, to se ukazuje až teď.
Další způsob, jak si přiblížit meze metody jednotlivých výroků a videoklipů, je zkusit tuto metodu sám na sobě. A náhle zjišťujeme, že touto metodou jsme se svého času stali pro "svět" zemí zdi v Matiční ulici – bez nejmenší znalosti toho, jak celá situace vznikla, jaké byly majetkové poměry atd. Zeď je přece fuj – jako ta berlínská, jako ta, co staví Izraelci kolem okupovaných území. Přitom stačí odstranění symbolu, sankcionování provinilé osoby, odsuzující výrok u nejvyšších míst, a pobouřená pozornost se rychle vypaří. Má minimální vliv, ze všeho nejmenší na osoby s extremistickými názory. Pro ně je odsudek establishmentu spíš povzbuzením. Například si lze představit, že si xenofobních výroků Tomia Okamury všimnou ochránci lidských práv či politici v Bruselu a začnou ho kritizovat? Myslíte, že to sníží jeho popularitu?
Realistický pohled na Ukrajinu by tedy zajisté neměl tamní vývoj idealizovat. Ukrajinskou revoluci lze redukovat na maskované muže s banderovským trojzubcem stejně málo, jako ji lze redukovat třeba na víkendový proevropský "flash mob" v Oděse. Realistický pohled by měl vycházet z toho, co je v našem zájmu a co můžeme ovlivnit – tedy odradit Rusko od další agrese a dát Ukrajincům příležitost co nejlépe si sami vládnout. Není realistické očekávat, že se v dohledné době stanou členem EU – to by si měli uvědomit jak ti Ukrajinci, kteří po tom touží, tak ti, kteří se toho bojí. Stejně tak není realistické očekávat, že její politická kultura bude vyhovovat nějakým ideálním kritériím, kterým ostatně dnes není schopen dostát ani ten, kdo je předepisuje.
