Peruánský šok: vy tu fakt nemáte hraniční kontroly?

„Tento stůl je schengenský prostor. Vy jste přiletěli do Francie, řekněme tam, kde je ta váza. V Paříži vám zkontrolovali víza. Když se v rámci stolu - tedy Evropy – vydáte kamkoliv, už na vás pasy nikdo požadovat nebude. Ani když přiletíte tady k cukřence do Prahy, nebo pokud to vezmete po zemi autem ke slánce do Krakova,“ modeluji během snídaně pomocí nádobí schématickou mapu kontinentu.

Právě polopaticky vysvětluji svému peruánskému tchánovi, který je na své první návštěvě starého kontinentu, jak funguje společná hranice v rámci EU. Už jsme se o tom bavili v Limě před odjezdem, kdy otec mé manželky nás Evropany sám od sebe chválil, jak jsme se zbavili zbytečných kontrol. Jenže když společně se svou chotí doletěl do Prahy, byl překvapen, že na Ruzyni vyšel bez jakýchkoliv kontrol. A šokovalo ho, když jsme na výletě vozem do Polska k sousedům vjeli nejen bez prokázání se doklady, ale dokonce bez přibrzdění.

Tchán je stavební inženýr, žádný prosťáček. Ale prostě ho nenapadlo, že zrušení kontrol skutečně znamená absenci policistů na hranicích. Představoval si, že mu na každém přechodu vízum přeci jen někdo okoukne. Jen nebude muset vyplňovat vstupní formuláře, jako je to běžné, když přejíždíte z jedné latinskoamerické země do druhé.

Peruánci jsou zvyklí o ostatních Latinoameričanech mluvit díky společnému koloniálnímu dědictví jako o bratrských národech. Ódy na bratrství slyšíte od politiků, učitelů dějepisu, ale i třeba od fotbalových komentátorů. Stejný diskurs mají i ve všech ostatních státech na kontinentu.

Ale je to jen hrané. Do Peru vás například nenechají vstoupit z Chile, pokud máte v batohu láhev chilského destilátu s názvem pisco, protože Peruánci tak chrání svoji stejnojmennou pálenku z hroznů. To pak jdou všechny řeči o bratrství stranou. Na hranicích se prosvěcuje každý batoh. Podrobné kontroly a otravné papírování brzdí provoz i na přechodech do Ekvádoru nebo Bolívie, z nichž se navíc ty menší na noc zavírají. Zdržování neplyne z lenosti úředníků, nebo že by vše natahovali kvůli úplatku, ale jen podle příslušných zákonů hlídají teritorium své vlasti.

A v Evropě, kde by po všech těch hrůzách 20. století těžko někoho napadlo mluvit o ostatních národech jako o bratrech, klidně Čech nechá Poláka nebo Francouze, aby mu hlídali jeho hranice. Tchán vrtí hlavou nad tou nepochopitelnou důvěrou, kterou si evropské země mezi sebou poskytují.

Zdvihá to u něj respekt, který k EU chová. Je to pro něj dobrá značka, ať už se pod ní skrývá Bulharsko, nebo Belgie. Takové detaily se už se za oceánem nikdo nenamáhá rozlišovat. Ta zkratka ze dvou samohlásek jednoduše znamená kvalitu, přes aktuální komplikované roky hospodářskou rozvinutost a vysokou životní úroveň.

Z Latinské Ameriky pokukují po EU jako po vzoru integrace. Přitom tento kontinent je ke sjednocení daleko vhodnější než Evropa. Mluví se tam jen dvěma velice podobnými jazyky (pokud necháme stranou ty domorodé), všude převažuje katolické náboženství, kultura a historie má přes velkou přírodní a rasovou rozmanitost v zásadě shodné rysy.

Sousedé během dvou století od konce kolonizace mezi sebou vedli konflikty, ale ty byly při srovnání s evropskými válečnými katastrofami jen klukovskými rvačkami. Ale zřejmě právě fakt, že tam na rozdíl od nás nedošli na samý okraj apokalypsy, nemotivuje tamní politiky k učinění odvážného kroku vzdát se části národní suverenity ve prospěch většího celku.

Tchánův opakovaný údiv nad odstraněnými hraničními závorami mi od té doby vyvstane na mysli vždy, když slyším (často nepodložené) stesky, jak je ta Evropská unie zbytečná, byrokratická, drahá organizace, která nám přináší pouze korumpující dotace a normy o zakřivenosti banánů. Tepat a zlepšovat EU je jistě potřeba, ale není na škodu podívat se na ní očima člověka z jiného kontinentu, abychom si při tom vší kritice na její adresu uvědomili, jak skvělý je to vynález.

Po pár dnech na cestě z Krakova do Česka přejetí čáry ani nehlásím. Po asi sto kilometrech na našem teritoriu se tchán ptá, kdy už bude hranice. Po odpovědi, že už jsme ji dávno přejeli, namítá: „Ale vždyť nebyla žádná kontrola.“ Nemysli to ironicky, prostě stále nemůže věřit tomu, jak to máme v Evropské unii dobře zařízené.