Migranti k nám zatím nechtějí. To se může rychle změnit

O současné migrační krizi toho bylo napsáno dost a dost, ale to, co postrádám je poučení, které plyne z toho, co se stalo a děje v okolních státech a co se může záhy stát u nás.

Úvodem lze konstatovat, že jak celá EU tak i jednotlivé státy zcela selhaly v plnění svých nejzákladnějších povinností. Hranice Schengenu nejsou hranicemi, ale cedníkem a Frontex hranice nebrání, ale naopak přes ně migranty převáží.

Díky velkorysému přístupu především Německa, které porušilo mimo jiné Dublinskou dohodu, vzniká obrovský problém s masou lidí, jejichž identita není v řadě případů jasná.

A přes zoufalé snahy politicky korektních médií a evropských elit jsou již k disposici nejen první zkušenosti s chováním „migrantů“, ale i s totální impotencí státní moci v Německu ale i ve Švédsku a jinde vynutit dodržování platných zákonů.

Na celé záležitosti je přitom nejhorší, že tyto státy mají dostatek „technických prostředků“ tedy policie a armády k tomu, aby platnost zákonů vynutily, ale díky zbabělosti vlastních politiků tak nečiní. Přitom proti vlastním občanům, kteří proti tomu protestují, sílu použít neváhají. Příkladů snad netřeba – je jich nyní v tisku a na internetu k disposici dost a dost.

Zoufalá prohlášení policie, že „s tím“ nemohou nic dělat, vysílá velice silný signál jak k migrantům (že si mohou dovolit cokoliv) tak i k občanům dotyčných států (že se budou muset o svoji bezpečnost postarat sami).

Naše „Listina práv a svobod“ obsahuje pro tyto případy článek 23 „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“.

Nevím, jak je tomu v právním řádu jmenovaných států, ale nepochybuji, že tam podobná ustanovení budou. A nepochybně je otázkou výkladu, kdy to, že policie „nemůže nic dělat“, již dotyčná ustanovení naplňuje.

Nicméně proto, že situace nejen v obou zmíněných státech, ale např. i v Rakousku došla tak daleko, je nanejvýše žádoucí se na tento vývoj připravit i u nás.

Ano, slýcháme názory, že to není třeba, protože migranti k nám nechtějí. Ano, zatím. Ale to se může velice rychle změnit, protože jak zkušenost ukázala, Německo ve svých krocích nedbá ani pravidel EU, natož pak zájmů sousedů.

Navíc tvrdit, že „protože neprší nepotřebujeme střechu“ je velice krátkozraké a takové uvažování si nemůže odpovědný politik dovolit.

Bohužel od naší vlády a i od jiných politických stran slyšíme pořád to samé – všichni společně a „více EU“.

K tomuto přístupu velice skeptický, a to ze dvou důvodů. Jednak není vůbec jasné, co by mělo být obsahem tohoto „celoEUropského“ řešení. Z prohlášení řady politiků totiž plyne, že cílem není omezení migrace, ale naopak její lepší organizace a „spravedlivá distribuce“ migrantů do všech zemí EU. To není jistě to, po čem převažující většina našich občanů touží.

Druhým důvodem je zkušenost s dosavadním průběhem migrační krize. Jednoznačně totiž ukazuje, že „EU“ nejen že není schopna řešit problémy v reálném čase, ale navíc že se pokouší celou situaci ještě více zkomplikovat například tím, že uvažuje o bezvízovém styku s Kosovem, patrně proto, aby tu těch ekonomických migrantů bylo ještě víc. Politici prostě žvaní a další migranti denně přicházejí.

Proto neustálé volání po „celoEUropském řešení“ pokládám od našich politiků za nezodpovědnost, zbabělost či minimálně lenost.

Jistě se mnou budete souhlasit, že v takové situaci by bylo logické, aby byl k disposici plán B – tedy co zcela konkrétně uděláme, pokud řešení v rámci EU nebude k disposici včas či nebude dostatečné.

Hovořím na toto téma s řadou občanů a docela zajímavá byla i zkušenost s demonstrací 6. února. Až na řídké výjimky totiž nešlo o žádné „xenofoby a fašisty“, ale o normální občany různého věku a vzdělání, kteří prostě vidí, co se děje v okolních zemích, mají na to svůj názor, své obavy, a kteří těžce nesou, že jim politici odmítají naslouchat. Tak jsou celkem logicky připraveni podpořit toho, kdo s nimi „souzní“. Protože to, co se děje v souvislosti s migranty jinde, „doma“ prostě nechtějí.

Radikalizace – a řekl bych, že dosud velice mírná – řady občanů tak není jejich chyba, to je chyba vlády, která není ochotna své občany vyslechnout a schopna jim nabídnou většinově akceptovatelné řešení.

V tomto případě totiž nejde o nějaký „běžný“ zákon, který může po příštích volbách nová politická representace snadno změnit, ale o nastavení podmínek, které ovlivní nevratně situaci v naší zemi na dlouhá desetiletí.

Vláda místo toho primitivně kličkuje a vypadá to, že se spíše pokouší své vlastní občany „podvést“, než aby jim naslouchala. Svědčí o tom jak uniklé maily premiéra Sobotky tak i řada dalších kroků, včetně štědré podpory neziskových organizací, které na situaci okolo migrace docela úspěšně profitují. Jedním z posledních kroků bylo i přistoupení k „Istanbulské úmluvě“ a s tím spojená radost ministryně Marxové „Pro mě je v tuto chvíli asi nejdůležitější kapitola Migrace a azyl. Zavazuje nás mimo jiné k tomu, abychom u žadatelek zohledňovali násilí páchané na nich jako na ženách, že toto násilí je pádným důvodem k udělení azylu“. Důsledky důsledné aplikace tohoto bodu si jistě každý dokáže představit sám.

Co s tím?

Je zapotřebí se vrátit k tomu, že stát MUSÍ plnit své základní funkce, mezi které patří především obrana hranic a zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti. Vše ostatní je podružné. Zde bych rád připomenul výrok našeho prvního presidenta TGM „o hranice se nejedná, o hranice se střílí“. Prostě stát, který umožní nekontrolovaný pohyb osob přes své hranice přestává být státem, a to se všemi z toho plynoucími důsledky.

A při pohledu na Německo nemám moc dobrý pocit… říci „co jste si navařili, to si snězte“ by sice bylo logické, ale když sousedovi hoří dům, není už tak úplně podstatné, že si ho zapálil sám.

Podstatné je především zabránit tomu, aby nechytl i ten náš.

Dále je nezbytné dojít ke konsenzu pokud jde o přijímání migrantů. Vláda by si měla uvědomit, že její prioritou musí být zájmy vlastních občanů, a ne abstraktní „setrvání v hlavním proudu EU“ (i když uznávám, že pro některé jednotlivce to může mít přednost). Pokud vláda opravdu netuší, co její občané chtějí, dovolil bych si skromně doporučit referendum. V tomto případě by bylo na místě.

Nepochybné také je, že, na základě zkušeností nejen z Německa, bude třeba změnit některé zákony či alespoň jejich změny připravit.

Není přece možné, aby policie, podobně jako ta dnešní německá a švédská říkala „my nemůžeme nic dělat“ protože…..

Jako vnitrozemská země jistě nemůžeme jít cestou Austrálie, ale můžeme si třeba vzít za příklad Lotyšsko a jeho azylové zákony.

A zcela odmítám námitku, že to či ono „přece nejde“, a to z jakýchkoliv důvodů. V tom, aby stát nemohl rozhodovat o svém území a svých občanech ho může efektivně omezit jen vojenská porážka a následná okupace. Nic jiného, tedy kromě vlastní nechuti, neschopnosti a/nebo zbabělosti jeho představitelů.

Ano, vláda samozřejmě nemusí nadále dělat nic, čekat jak to dopadne a tajemník Prouza může dále v Německu sondovat, co má náš premiér kde říkat a patrně i to, co má dělat.

Pak bude ale nespokojenost a radikalizace občanů zcela zákonitě pokračovat a může se snadno stát, že dojde do stavu, který vlastně nikdo nechtěl, ale z kterého již není cesty zpět. Ale to se v historii stává dost často.

Náš další osud přesto máme dosud ve svých vlastních rukou… ale musíme být ochotni si to uvědomit a schopni se podle toho chovat. Ale času už moc nezbývá.