Kdo si kupuje příštího prezidenta USA a proč

Před krátkou dobou proběhla světovými médii zpráva, která by asi neměla úplně zapadnout: Jedna z největších vědeckých hvězd z tábora skeptiků ohledně příčin a dopadů klimatických změn v současném světě, harvardský astrofyzik Willie Soon, financoval téměř veškerý vlastní výzkum k tématu z prostředků firem činných v energetickém sektoru (podle údajů Greenpeace šlo o jeden milion amerických dolarů od těchto sponzorů za posledních deset let). To samo o sobě není při současných podmínkách financování vědy nic tak docela mimořádného, problém však je, že finanční zdroje svého výzkumu ve svých zprávách a rozborech nedeklaroval. Kromě toho se podle dostupných dokumentů v roce 2005 zavázal, že výměnou za sponzorský dar čtyř set tisíc dolarů od uhelného koncernu Southern Co. publikuje výsledky bádání o vlivu slunečního záření na změny klimatu. Ovšem již v roce 2003 zveřejnil Soon ve vůdčích odborných časopisech studie, v nichž došel k závěru, že současné oteplování je nevýznamné ve srovnání s jinými klimatickými změnami, způsobenými sluncem v minulosti. Tyto jeho studie, ačkoliv vědecky nanejvýš diskutabilní (jako takové měly za následek i personální změny ve vedení příslušných časopisů) byly s velkým nadšením opakovaně přivítány americkými republikánskými politiky (mezi jinými George W. Bush či Sarah Palinová) a užívány jako silný argument proti veškerým opatřením, cílícím na zmírnění dopadů klimatických změn ve světě. Vnitřní šetření harvardské university se nyní celým případem vážně zabývá – doufejme, že jí to vydrží, v sázce je mnoho.

Jedním ze sponzorů Willieho Soona byly totiž i nadace nechvalně proslulých bratří Kochů, majitelů průmyslového obra Koch Industries. A k nim se váže další nedávná zpráva: 300 členů organizace Freedom Partners, jejímiž jsou bratři Kochové prominentními členy, se při svém každoročním setkání v kalifornském Palm Springs v lednu tohoto roku zavázalo, investovat 899 milionů amerických dolarů do republikánské kampaně pro nadcházející prezidentské volby v USA. Tím v podstatě jedním rázem z velké části naplní oficiální cíle republikánů ohledně sponzoringu do výše jedné miliardy amerických dolarů. Pro srovnání – do prezidentské kampaně v roce 2012 vrhli bratři Kochové čtyři sta milionů dolarů, do voleb do Senátu a Sněmovny reprezentantů (volby v polovině funkčního období prezidenta – midterm elections) v uplynulém listopadu tři sta milionů. Uchazeči o kandidaturu republikánské strany si jsou síly a odhodlání bratří Kochů vědomi a nešetří poklonami. Potenciální kandidát Ted Cruz (Texas) to ve svém projevu v Palm Springs vyjádřil lapidárně: „Charlese a Davida Kochovy prostě obdivuji!“ Washington Post komentoval lednové setkání také lapidárně: „Příští prezident Spojených států amerických bude placen, opečováván a oblékán bratry Kochovými.“

Že něco takového není tak docela prázdný bonmot, o tom vypovídá způsob vítězství republikánského kandidáta do senátu v Coloradu v listopadu minulého roku. S užitím dat firmy „i-360“, která patří ke kochovskému impériu a sbírá co nejdetailnější informace k americkým občanům, jejich konzumnímu a občanskému chování, politickým preferencím a celé řadě dalších otázek, se podařilo pomocí kochovských peněz vysledovat a adresně oslovit přes tři sta tisíc nerozhodnutých voličů. Výsledkem bylo, že demokraté senátorské křeslo ztratili. Lze očekávat, že v nadcházejících prezidentských volbách budou David a Charles Kochovi postupovat stejně. Mark McKinnon, který v minulosti působil jako politický poradce republikánů a který se nyní angažuje v organizaci Take Back Our Republic, jež se snaží o zmírnění vlivu velkých peněz na politickou scénu, k tomu pro magazín Politico řekl: „Za tyhle peníze si můžete prezidenta spojených států koupit. Přesně to. A o to právě jde.“

Co všechno si chtějí bratři Kochovi spolu s americkým prezidentem koupit, je otázka, na kterou by se dalo odpovědět na mnoha dalších stranách. K určité ilustraci může posloužit článek, který publikoval v časopise Rolling Stone Tim Dickinson (Inside the Koch Brothers‘ Toxic Empire, 24. září 2014). Jeho text jinak tak diskrétní bratry Kochovy natolik nadzvedl, že publikovali (oni nebo jejich zaměstnanci, článek je anonymní) na stránkách Koch Industries o necelý týden po vydání článku odpověď, v níž se pokusili osobně dehonestovat autora článku. Je až s podivem, že se uchýlili k přímé odpovědi, obyčejně nemají problém nalézt ve vůdčích, především pravicově zaměřených amerických ekonomických médiích zastání. Tak například (opět velmi recentní zpráva) po zjištění Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů publikovaném v časopise Guardian, že totiž firmy bratří Kochů jsou mezi největšími daňovými útěkáři v USA, vytáhl do boje Tim Worstal v časopise Forbes s argumentem, že nejde o žádný únik, neb peníze zaparkované ve Švýcarsku či Lucembursku přece budou prý zdaněny v okamžiku, kdy je budou bratři Kochové v USA investovat – tudíž jde prý jenom o prosté odložení platby daně a obvinit je z útěkářství že je prý sprostá pomluva. V takovém případě ovšem, chce se dodat, by byl zájem bratří Kochů koupit si příštího amerického prezidenta a s ním definitivně ovládnout politický systém docela pochopitelný – co kdyby vládnoucí politické strany pak prostě rozhodly, že už se žádné daně platit nebudou, s argumentem, který slyšíme tak často, že je to už pěkně podezřelé, že totiž stát s takto získanými penězi neumí zacházet ani náhodu tak dobře, jak to dokážou privátní vlastníci – tedy bratři Kochové například? Kalifornie, kde se bratři Kochové s podobně smýšlejícími souputníky tak rádi scházejí, si už něco podobného v minulosti odhlasovala. Výsledkem byl prakticky státní bankrot. Ale i zde bylo prý na vině nesmyslné rozhazování veřejného sektoru.

Jak by ideální veřejný sektor vypadal, kdyby došly naplnění představy bratrů Kochových (k čemuž možná není daleko), o tom může poskytnout představu politický program Davida Kocha z roku 1980, kdy kandidoval na úřad viceprezidenta za Libertariánskou stranu. Požadoval tehdy zrušení sociálních pojištění, zrušení státního školství, zrušení minimální mzdy, zrušení podnikatelské daně, rozpuštění Komise pro cenné papíry a burzy (U. S. Securities and Exchange Commission), rozpuštění Agentury pro ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency), zrušení FBI a CIA. Voliči tehdy tento program odměnili jedním procentem platných hlasů (zaplať pán bůh, chce se dodat).

Bratři Kochové se poučili a začali své zájmy chránit ze zákulisí. A o jaké zájmy jde, je z výše uvedeného výčtu zjevné a my se na závěr můžeme pokusit představit si „Svět podle bratrů Kochových“, který nás možná v té či oné podobě v budoucnu čeká. Tak především to bude svět vlády toho nejšpinavějšího průmyslu nad nejubožejšími zbytky přírody, čisté vody a vzduchu – prezident Obama musí právě teď bratrům Kochovým pořádně vězet v krku, neboť z obavy o životní prostředí shodil svým vetem ze stolu zákon o dobudování ropovodu mezi USA a Kanadou (Keystone XL pipeline), který proboxovali republikáni ovládající obě komory parlamentu. Bratrům Kochovým měla stavba ropovodu přinést zisky přesahující sto miliard dolarů (tohle není překlep). Dále: Bude to svět, kterému bude neomezeně vládnout finanční oligarchie osvobozená od jakékoliv veřejné kontroly. Něco takového jako veřejnost stejně nebude existovat, školy budou pouze soukromé. Na nich bude občas dovoleno studovat super nadaným příslušníkům nižších společenských tříd, pokud budou hodní a poslušní, které však budou především společenskými zařízeními pro setkávání příštích oligarchických elit. Totální, zoufalá bída bude všudypřítomná – šťastným příslušníkům oligarchie to však vadit příliš nebude. Ti se přes slumy lehce přenesou ve svých helikoptérách cestou z opevněné rezidence, chráněné před vyhladovělým davem po zuby ozbrojenými žoldnéři, do centrálního mrakodrapu své ničím neomezované firmy a odtud do víkendové chalupy na privátně vlastněném ostrově v karibském moři, kolem něhož budou hlídkovat čluny soukromé pořádkové služby. Intelektuální elity budou existovat – pokud budou ochotné a schopné zjemnělým způsobem oslavovat své vládce. Tohle celá řada příslušníků intelektuálních elit ovládá už teď v podstatě dokonale a přitom je k tomu nikdo nenutí a ani na tom nejsou existenčně závislí. Což tedy svědčí o tom, že to nikomu, až na pár kverulantů nebude činit žádné zvláštní potíže. A chudí lidé, nemající k prodeji nic jiného než vlastní pracovní sílu? No, ti na tom budou tak, jak jsou na tom dělníci všude na světě kromě Evropy a USA už dnes. Budou pracovat osmnáct hodin denně za dva dolary na týden. A všechno bude v pořádku a tak, jak má.

„Ó, ty nový krásný světe, který takové máš obyvatele!“ (W. Shakespeare, A. Huxley)