Proč u nás nebude skandinávský model

Všechna čest, když se někomu povede vytáhnout veteš tak starou, že vypadá zbrusu nová. Miloš Zeman sahnul do svého intelektuálního kapsáře, napěchovaného někdy v 70. letech zprávami Římského klubu, a ve svém projevu před hlasováním o důvěře vládě vytáhl skandinávský model. Takže je o čem mluvit. A to je tak všechno, k čemu je to Zemanovi dobré, a taky všechno, k čemu je Zeman dobrý. Ze skandinávského modelu u nás nic nebude.

Bylo by možné Zemanovi připomínat, že dnešní Skandinávie dávno není to, co nastiňuje – Švédsko i Dánsko v reformách posledních let mnoho ze skandinávského modelu Zemanova mládí popřelo. Anders Borg, ministr financí momentálně nejúspěšnějšího Švédska, daně snižoval. Norsku se to modeluje, když je bohaté z ropy, to kopírovat nemůžeme. Dánové mají nejvyšší míru osobního zadlužení na světě, to zase asi kopírovat nebudeme. A na Finsko (jediného člena eurozóny mezi nimi) se Zemanova slova o tom, že Skandinávci překonali krizi lépe než zbytek Evropy, vůbec nevztahují. 

Dánové, podle Zemana nejšťastnější lidé na světě, mají taky druhou největší spotřebu antidepresiv na obyvatele – snad to nebude tím. A počet vražd na obyvatele je ve všech skandinávských zemích překvapivě vyšší než u nás.
Ale proč se handrkovat o detaily. Severské země mají nepochybně mnoho společného a vychvalování jejich modelu patří k nekontroverzním tématům mezinárodních konferencí. Nepochybně mají vysokou míru velmi rovnostářského, univerzálního sociálního zabezpečení. Nepochybně jsou zároveň stále hospodářsky inovativní a dynamické. Ale skandinávský model se u nás konat nebude. Ne proto, že by byl špatný nebo že by to někteří z nás nechtěli. Skutečný důvod je jiný. Mluvit o modelech znamená zapřahat vůz před koně.

Společnost nemůžete naštelovat jako hodnoty preferencí v počítačové aplikaci. Skandinávský model je především zalidněný Skandinávci. Podívejte se, kde jsou Skandinávci, kde jsme my, kde jsou dlouhodobě úspěšné země a kde jsou země, které jsou dnes v největších problémech.

Jak ukázali Francouzi Yann Algan a Pierre Cahuc ve studii Společnost nedůvěry, tyto postoje pozoruhodně korelují s mnoha dalšími charakteristikami různých společností. Nejen s těmi, kde je to nasnadě – důvěra v parlament a soudy – ale i třeba s takovými, jako je počet dnů potřebných k založení firmy anebo počet režimů důchodového zabezpečení, míra rigidity pracovního zákonodárství, relativní výše podpory v nezaměstnanosti. Má to svou logiku: ve společnosti nedůvěry si lidé hledí pro sebe a sobě podobné urvat co nejvíc garantovaných výhod a na ostatní uvalit co nejvíc překážek.

Jak se u nás vyhrávají volby? S názorem, že lidem lze v zásadě věřit? Anebo spíš s názorem, že všichni kradou, všude je bordel, lidi je třeba víc odposlouchávat, podávat víc trestních oznámení, všichni ostatní jsou idioti, kteří chtějí odevzdat zemi Němcům, a veřejné funkce jsou od toho, aby vítěz odměňoval své kamarády a trestal své nepřátele? Proto, a ne kvůli daním nebo něčemu podobnému u nás nebude žádný skandinávský model.