Vymýtíme drahé právníky! Tak ale stát neušetří

Záměr ministra financí ušetřit polovinu nákladů na externí právníky a poradce vedl k očekávanému výsledku: titulku na zpravodajských serverech „Ušetřete polovinu za externí právníky a poradce, nakázal ministrům Babiš.“ A to byl asi taky výsledek zamýšlený. Vypuštění pozitivní zprávy do médií, jež s oblibou recyklují texty o podezřelých výdajích na drahé právníky, je důležitější než úspory, jež budou teoreticky činit 300 miliónů z celkových výdajů 1,126 biliónu korun, tedy přibližně čtyři tisíciny rozpočtu.

Úspory totiž Babišovi nejdou podle plánu, či spíš podle vybuzených očekávání. Centralizované nákupy, téma, v němž bylo ANO skutečně nástupcem Věcí veřejných, je strukturálně podobné jako výdaje na právníky: iritující potenciál veliký, finanční potenciál nás nevytrhne. V rozhovoru pro časopis Týden ministr připustil, že k realizaci úspor při výběru daní, jež před volbami maloval na stovky miliard, bude potřebovat rok a půl, možná dva. Záměr přimět ČEZ k vyplacení celého zisku na dividendách v koalici narazil. A vytahání peněz ležících na účtech státních firem, v zásadě správná myšlenka, má jednu nevýhodu: podle evropských účetních pravidel se tyto jednorázové příjmy neberou v úvahu při výpočtu rozpočtového schodku.

Dravci kontra řád

Dobře, snižme výdaje na konzultanty a právníky o polovinu. Pod to by se podepsal skoro každý. Spory nastanou v momentu, kdy je třeba rozhodnout, které výdaje jsou zbytečné, a které ne. Stát si najímá konzultanty na problémy, na které nemá vlastní experty, a právníky na vedení soudních sporů. Experti ovšem mohou být nástrojem prosazování lobbistických zájmů a ministerstva mají svá právní oddělení. Ptát se, co tam ti lidé dělají, nás daleko nedovede. Nejde paušálně říct, že v soukromé praxi jsou lepší právníci, i když propastný rozdíl mezi příjmy ve státním a soukromém sektoru k takovému důsledku musí nevyhnutelně přispívat. Jde taky o to, že do advokátních kanceláří nastupují jiným temperamentem vybavení lidé – s instinktem pro vedení sporů, dravci, kterým dělá dobře zadupat protivníka do země. Státní správa přitahuje spíš lidi, kteří mají rádi řád a pořádek. A se zákonem o státní službě, který je šit na míru specialistům na skládání zkoušek, nelze očekávat zlepšení.

Zkusme si třeba představit, jak by dopadl spor státu s rejdaři, kteří si v roce 2008 vymysleli, že jim stát je povinen zajistit celoroční splavnost Labe, kdyby byl přenechán referentům z ministerstva. Bylo by napínavé sledovat, jak by si vedli ve sporech celkem o 2,5 miliardy korun proti právníkům, jako je někdejší úspěšný restituční advokát a dnes soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleš Pejchal a kancelář White & Case (v rankingu společnosti Chambers and Partners vyhodnocené jako nejlepší právní kancelář v ČR). Stát si najal kancelář Weil, Gotshal & Manges a sérii sporů, z nichž jeden doputoval až k Ústavnímu soudu, vyhrál. Jaký by měl být přijatelný honorář, jestliže hrozila škoda několikanásobně převyšující Babišem avizované úspory?

Jestliže dnes už výdaje na exkluzivní právníky přinejmenším u náročných arbitrážních sporů nejsou tolik zpochybňovány, nebylo tomu tak vždy. Někdejší ministryně zdravotnictví Marie Součková v roce 2003 zahrála na lidovou strunu a zastupování zájmů státu v kauze Diag Human svěřila advokátu Zdeňkovi Nováčkovi ze Šlapanic u Brna. Jeho slíbený honorář, deset miliónů korun, byl jistě nižší, než kolik by si naúčtovala nějaká globální kancelář zvučného jména. Taky by ovšem na rozdíl od Nováčka možná vyhrála. Stát zaplatil přes tři sta miliónů korun, hrozí mu mnohem víc a spor se vleče dodnes. Soudy o umělecká díla, jež nechává Diag Human v cizině obstavit, začal stát vyhrávat, teprve když si najal drahé právníky. Mimochodem, právníci se shodují, že klíčovou chybou v kauze bylo rozhodnutí někdejšího ministra zdravotnictví Jana Stráského roce 1996, že stát se zřekne jurisdikce běžných soudů a bude se nadále hájit v rozhodčím řízení. Učinil tak na radu svého náměstka Aleše Dvouletého, kariérního úředníka – legislativce.

S dělnickou stranou zatočil až Sokol

Dalším případem hodným připomenutí je zakazování Dělnické strany. Ať už si o tom záměru myslíme cokoli, faktem zůstává, že první pokus z dílny právníků ministerstva vnitra v roce 2009 smetl Nejvyšší správní soud. Vláda uspěla na druhý pokus, když si najala Tomáše Sokola.

A konečně stát svou vlastní legislativou a fungováním se zasazuje o to, že nároky na právní služby narůstají, například rostoucí frekvencí sporů u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže díky novému zákonu o veřejných zakázkách. Každá nová kauza rezonuje státní správou a vede resorty k tomu, aby se právně zabezpečovaly. V Praze dnes běží jedno trestní stíhání kvůli tomu, že se tunel Blanka nestaví, a druhé kvůli tomu, že se staví. Být dnes pražským primátorem, radním či vedoucím magistrátního odboru, nepodepíšu bez dobrozdání právníka ani sekretářce dovolenku.

Anebo další příklad, který sice není ze státní správy, nýbrž ze státem vlastněné firmy, ale jistě naznačuje analogické situace. Firma ČEZ si při vyjednávání dohody s vytěsněnými minoritními akcionáři Severomoravské energetiky nechala vypracovat posudek od poradenské firmy Deloitte, že přistoupením na vyjednanou částku postupuje, jak zní dikce zákona, s péčí řádného hospodáře. Ani to nezachránilo generálního ředitele Beneše a finančního ředitele Nováka před vyšetřováním protikorupční policií.

Takže lze počítat s tím, že náklady na externí právníky a poradce ve státní správě nezávisle na vůli ministra financí do budoucna spíš porostou. Periodická rituální tisková prohlášení o vymýtání drahých právníků, se kterými jsou pak v tichosti uzavřeny nové smlouvy, na tom nic nezmění.