Ťok překročil hranici, přes kterou se ani cynici neodvážili

Ministr dopravy Dan Ťok učinil krok, o jakém se ministrům minulých vlád ani nesnilo, když svěřil zakázku za 52 milionů korun bez soutěže poradenské firmě Deloitte. Zákon o veřejných zakázkách tím neporušil, jenom obešel, přesto překročil hranici, před kterou se i nejcyničtější politici dosud ostýchali. Jednoduše vysvětlil, že se dostal do časové tísně při přípravě nového mýtného systému a že tedy nemohl jinak.

Ťokovo opatření nespadlo z čistého nebe. Značnou vynalézavost při obcházení veřejných soutěží projevují i další členové vlády, která se zpočátku zaklínala transparentním rozdělováním peněz. Prostě se ukázalo, že transparencí myslí něco jiného než veřejnou soutěž. Známým příkladem je přidělování zakázky na elektronické registrační pokladny, kterou ministerstvo financí pověřilo vlastní firmu Státní pokladna, která se už bez jakéhokoli veřejného dohledu chystá zakázku rozdělit subdodavatelům. Opět tedy zakázka bez veřejné soutěže a se zdůvodněním časovou tísní. Ale pořád ještě není ministr financí Andrej Babiš tak „transparentní“ jako jeho kolega Ťok, který přidělí padesát milionů jen tak z ruky.

Odvolávám, co jsem odvolal

Časová tíseň Ťokovy zakázky je přitom opravdu neobvyklý fenomén. Je známo, že v prosinci 2016 vyprší smlouva státu se společností Kapsch na provoz mýtného systému na dálnicích. Nový provozovatel se začal vybírat někdy v roce 2013 a nejdále se dostal ministr Antonín Prachař koncem minulého roku, když uspořádal veřejnou soutěž na tzv. projektového manažera, který by připravil tendr na mýto. Nejlepší cenu 23 milionů nabídla firma Arthur D. Little. Pak ovšem nastoupil nový ministr Ťok a soutěž těsně před vyhlášením vítěze zrušil. Necelý rok poté přidělil zakázku společnosti Deloitte, tentokrát bez soutěže a za víc než dvojnásobnou částku. Nelogičnost takového postupu je velká a bezostyšnost opravdu neobvyklá. Samozřejmě, nelze vyloučit, že úředníci ministerstva dopravy jsou natolik neschopní, že nedokážou připravit soutěž na správu mýtného systému a že potřebují rychlou pomoc od externího poradce, do časové tísně se ale dostal rozhodnutím zrušit Prachařovu soutěž vlastní vinou sám Ťok.

Tím zvláštnosti Ťokova opatření nekončí. Na rozdíl od Prachaře nechystá soutěž na správu mýtného systému na další sedmileté období, ale jen na přechodné období tří let, ve kterém se bude připravovat ta opravdová soutěž na dalších sedm let. Za více peněz tedy bude požadovat méně muziky.

Před dalším dějstvím

Nějakou logiku v tom lze najít jen podle teorie salámové metody. Budovatelem a správcem mýtného systému je renomovaná firma Kapsch. Byla ovšem vybrána při značně nepovedené soutěži v dobách premiéra Jiřího Paroubka, kdy státu radila firma Deloitte. Stejná sestava – tedy poradce Deloitte a zájemce Kapsch – věští při soutěži na správu mýta v přechodném tříletém období stejný výsledek.

Pak nastane důležitější kapitola, když se konečně začne řešit další sedmileté období a vůbec dlouhodobá vize tuzemského mýtného systému, který zatím zdaleka svými výnosy nesplnil naděje, které se do něho vkládaly. Po Ťokově minimálně nešikovné zakázce „z ruky“ si málokdo dokáže představit, že se osoby a obsazení vůbec někdy mohou změnit.