Proč nás nezajímá Ukrajina
Náš nezájem o dění na Ukrajině je pozoruhodný. Tím nemyslím nutně odsouzeníhodný, ale opravdu hodný zaznamenání. Nemám na mysli jen situaci posledních dní, kdy až do včerejška většina médií nárokujících si serióznost, včetně těch veřejnoprávních, těžko hledala v olympijském juchání místo pro ukrajinské dění, zatímco většina jejích západních vzorů šla do dění v Kyjevě naplno. Mám na mysli dlouhodobější nezájem.
Zatímco Polsko a baltské země v EU prosazují svou podobu východní politiky a jejich think-tanky oblast mapují a udržují tam kontakty, my se v tom držíme stranou. Tak stranou, že je snadné zapomenout, že tuto agendu má v Komisi na starosti náš eurokomisař. Tak snadné, že MF DNES mohla před deseti dny napsat, že "v současnosti dělá českého eurokomisaře spíše nevýrazný nepolitik Štefan Fülle, protože vládám ODS na této funkci tolik nezáleželo," přestože byl Fülle ve skutečnosti nominantem Fischerova kabinetu. V každém případě to ukazuje, že tzv. visegrádské země či šířeji nové členské státy EU mají mnoho společného, ale také se v mnohém liší. A je to nápadné i vzhledem k tomu, že Ukrajinců u nás žije nejvíc ze všech cizinců, oficiálně přes sto dvacet tisíc, a některé profese a celé výroby si bez nich nedovedeme představit.
Když už se střílí a je to na YouTube, je těžké pozor nedávat. Ale taky těžké nějak hlouběji rozumět. Nezbývá než rozdělit protivníky na černé a bílé, jejichž zastánci se pak rozdělí podle názorů na naše zdejší problémy. Takže Miroslav Kalousek chce vyšetřovat Janukovyčovy zločiny proti lidskosti, pravdoláskaři se solidarizují s protestujícími a bděle sledují, zda nebude Zemanův postoj proruský. O dopadu těchto postojů bych si nedělal iluze. Hardcore euroskeptici schvalují, že někdo našel odvahu postavit se Evropské unii.
Nemůžu si pomoct, je to ne-li zvrhlý, pak určitě naivní postoj. Na jedné straně ignoruje to, že o plném členství Ukrajiny v EU nikdo vážně neuvažuje, a na druhé straně implicitně uznává právo Putinova režimu na imperiální chování na území bývalého SSSR. Jistěže má Rusko s Ukrajinou hluboké historické vazby a bezpečnostní zájmy. Ale metody, které Rusko uplatňuje, jsou z jednoho kadlubu s metodami používanými vůči Gruzii a baltským zemím, kde Rusku tyto nároky přiznat nelze.
Postoj na první pohled cynický – je to vzdálená, velká, nesoudržná a zaostalá země, na jejíchž nešťastných poměrech toho mnoho nezměníme – ukazuje cestu aspoň k varovnému poučení. Ukrajinská politika je totiž varovnou karikaturou toho, kam se ubírá česká. Parlament jako divadlo s přidaným benefitem imunity pro herce, nezávisle se tvářící média kopající za zájmy svých oligarchických majitelů, politické strany jako PR operace podnikatelských skupin (jestliže u nás někteří hovoří o "čtyřech rodinách" ovládajících ekonomiku, na Ukrajině se mluví o "devíti rodinách" tvořících Janukovyčovu Stranu regionů)." Tak vypadá vykuchaná demokracie, k níž máme nakročeno, nebo jsme aspoň proti ní povážlivě málo imunní. A na Ukrajině vidíme, že politický režim založený na kořistění a získávání výhod není schopen efektivně hájit národní zájmy, snadno se stane hříčkou vnějších tlaků a, místo aby držel společnost pohromadě, posiluje všechny její dělící linie a vede k boji všech proti všem.
