Nejhledanější muž. Jak se řekne německy Fuck!

Příběhy Johna Le Carrého, asi nejslavnějšího autora špionážních románů vůbec, jsou vděčným filmařským materiálem a spisovatel sám se na filmových zpracováních často podílí. Donedávna posledním jeho zfilmovaným dílem byla nová filmová verze románu Tinker Tailor Soldier Spy (u nás Jeden musí z kola ven) švédského režiséra Tomase Alfredsona.

Byl to tichý, melancholický film, „dlouhá partie“, v níž se významy rozeznávaly postupně a stejně obtížně jako obsah často abstraktních záběrů. Gary Oldman byl asi jedním z nejzajímavějších Georgeů Smileyů a taky to byla jedna z jeho nejpozoruhodnějších rolí. Vnímat napětí pod zdánlivě všedním, zašlým povrchem ale muselo být pro některé diváky náročné.

Nejnovější film s Le Carrého značkou - Nejhledanější muž od holandského režiséra Antona Corbijna, lze naproti tomu doporučit jako vysoce kvalitní konvenční thriller. A taky jako poslední seriózní film, v němž kdy uvidíme vynikajícího amerického herce Philipa Seymoura Hoffmana (vedle toho stihl před svým odchodem ještě dotočit dva chystané díly Hunger Games).

Jsme v současném Hamburku, městě, kde v 90. letech Syřan Mohamed Atta dal dohromady jádro týmu, který uskutečnil letecké útoky 11. září 2001, a sledujeme, jak se přímo z vody vynoří tajemná postava osamělého čečenského uprchlíka. Plachý vousatý mladík vystupující pod jménem Issa Karpov najde útočiště u muslimské rodiny, která ho spojí s mladou levicovou právničkou (Rachel McAdamsová) pracující pro organizaci pečující o azylanty. A vypadá to, že Karpov má přístup k velké částce peněz uložené u diskrétní malé banky, jíž šéfuje diskrétní německý bankéř Tommy Brue (Willem Dafoe).

O Čečenci se doslechne i šéf malé protiteroristické jednotky německé tajné policie Günther Bachmann (Hoffman). Jeho dlouhodobým hlavním objektem zájmu je ale Abduláh, muslimský aktivista usilující svou přednáškovou činností získat pochopení pro islám. Günther má podezření, že mírumilovná fasáda jeho organizace je právě jen fasáda – pro financování teroristů. Günther rád pracuje pečlivě, trpělivě vyčkává, chystá návnady, shromažďuje důkazy. Jeho nadřízení a kolegové z jiných útvarů, reprezentovaní zejména jistým Dieterem, jsou méně trpěliví a mají menší toleranci vůči rizikům a hlavně jejich potenciálním dopadům na své kariéry. Instancí, jež má moc svým hlasem rozhodnout, která strana převáží, je styčná důstojnice CIA (Robin Wrightová).

O tom, kdo je vlastně Issa a jak nejlépe bojovat se zlem terorismu, a jakou roli v tom hraje důvěra a zrada, je pak děj filmu. Obratně vytváří napětí, vždy efektivně ukáže to, na co se máme soustředit. O nějakém luštění nemůže být řeč, ale drama na křižovatkách, k nimž nás ukazatele vypravování nasměrují, je intenzivní. Konec je příslušně trpký.

Hamburk jako projekční plátno

Do jeho sledování ovšem vstupuje několik rušivých faktorů z vnějšku. Film je neobvyklý tím, že oživuje kdysi v Hollywoodu běžnou, ale dnes už málo používanou konvenci, že se odehrává v cizině mezi cizinci, kteří jsou však představováni americkými, anglicky mluvícími herci. Dnešní americký film dává přednost realističtějšímu řešení, kdy cizinci na plátně mluví ve styku s Američany angličtinou jako cizím jazykem (vždyť ji dnes v té či oné míře umí skoro každý) a když mluví mezi sebou, použijí se titulky. Zde se Corbijn vrátil k dramatické fikci, že Němci mezi sebou mluví anglicky s německým přízvukem. V USA přesné provedení přízvuku vzbudilo diskuse; zahraniční divák to pochopitelně nevnímá tak citlivě a rychle na to zapomene. Hoffmanovo „Fuck! Fuck! Fuck!“ v závěrečné scéně tak už vnímá jako čistou američtinu.

Výčet vnějších faktorů tím nekončí. Na prvním místě je samozřejmě přítomnost samotného Hoffmana. Günther vypadá přiměřeně své životosprávě spočívající v cigaretách, whisky a kávě s whisky. Hoffman je tak přesvědčivý, že divákovi se nutně mihne hlavou bulvární myšlenka, že herci, jenž zemřel na předávkování drogami, asi nedalo vpravit se do fyzických aspektů role moc práce.

Jazykový úzus taky obrací pozornost k německému dějišti. Le Carré zpravidla psal o britském prostředí, které jako bývalý agent britské MI6 znal nejlépe. Hamburk je pro tvůrce hlavně projekční plátno a způsob, jak oživit téma mezinárodního terorismu a jak se podívat z dalšího úhlu na americkou protiteroristickou politiku. Kdo zná Německo nebo německou kinematografii, asi potvrdí, že navzdory poctivému použití lokací a rekvizit, řady německých herců i autora hudby, na filmu není nic zvlášť německého. Byl film připravován s myšlenkou na německá kina? Pokud ano, bylo by zajímavé vědět, jak si v nich vede.

Pokud ne, pak se divák musí trochu drbat na hlavě z toho, že producenti obsadili několik známých německých jmen (Nina Hossová, Daniel Brühl, Kostja Ullmann) jen proto, aby na plátně pronesli pár vět anglicky s německým přízvukem – pokud tedy vůbec promluví. Vyznívá to taky jako součást návratu ke staré hollywoodské praxi – do dob, kdy měli Američané o tolik víc peněz než kdokoli jiný, že při produkci v cizině najímali ty největší lokální hvězdy i na pouhé štěky.

Kritika americké mentality a politiky

Hoffman je Hoffman, levicová právnička by v USA vypadala stejně až na to, že by možná nejezdila všude na kole, což Rachel McAdamsové velmi sluší. Willem Dafoe je prostě Willem Dafoe i v černém mercedesu a německém raglánu. Toho, kdo zná americký seriál House of Cards, muselo napadnout, že jeho hlavní hrdina, ambiciózní politik Frank Underwood, udělal ze své neméně ambiciózní manželky Claire šéfku stanice CIA v Německu. Robin Wrightová hraje americkou špionážní byrokratku přesně tak, jako hraje Claire: nový přeliv, ale stejný účes, stejný vemlouvavý tón a přímý pohled, stejná fikanost, tvrdost a proradnost.

A čečenský uprchlík je klasické klišé současných západních filmů – mlčenlivý, jednorozměrný, apelující na naše city svou vírou, nevyslovitelnými zážitky, jež si ze země původu přináší, jakož i nepostižeností virem ironie. Tvůrci si zkrátka jen ve snaze, jak po x-té nějak nově kriticky nasvítit americkou mentalitu a politiku, protentokrát zahráli na Němce.

Günther je vědoucí. Ví, jak je všechno v životě komplikované, jak je v každém neoddělitelně smícháno zlé s dobrým, jak je boj s terorismem předurčen jen k věčnému zabraňování nejhoršímu, nikoli konečnému vítězství. A jak je třeba vedle síly pracovat hlavně s osobními vztahy, s nadějí a s důvěrou. Jeho protihráčka z CIA vidí svět jednoduše. Amerika má nedozírné možnosti, nasazuje nedozírné prostředky a chce výsledky. Má technickou převahu, ale nerozumí lidské duši (když Güntherovi operativci získají sadu podezřelých bankovních účtů, CIA je prověří a jsou čisté. A všichni se pak odvolávají na to, že je prověřila CIA – jako by Německo nemělo finanční rozvědku).

Když spolu diskutují o tom, zda výsledky jejich práce stojí za spoušť v lidských životech, kterou za sebou často zanechává, žena z CIA se spokojí s jednoduchým a frázovitým závěrem, že důležité je, že svět je díky nim o něco bezpečnější. Pochopitelně jsou pak náklady tohoto velmocenského primitivismu barvitě ilustrovány.

Což je další vnější rušivý faktor pro diváka, který náhodou má ponětí, že tahle karikatura je zjednodušující. Spor mezi různými pojetími rozvědné práce není sporem mezi zeměmi, probíhá i vnitřkem amerických tajných služeb. Německý trpělivý přístup má vedle úspěchů na kontě také neúspěchy a o některých chystaných teroristických akcích na své půdě se dozvěděl jen díky Američanům. Ve filmu se v jedné scéně přísahá na analýzu získaných bankovních účtů jako na svátost, opět jako by Německo nemělo finanční rozvědku. Přitom ji má a dokáže být velmi čilá, třeba když kupuje kradené údaje o bankovních účtech Němců ve Švýcarsku.

Zneklidňující Hoffman

Ve filmu jsme rovněž svědky akce, jež má vypadat jako tzv. extraordinary rendition, termín používaný pro únosy, při nichž se CIA na cizím území a bez soudního dozoru zmocňovala podezřelých a transportovala je na tajná místa ve třetích zemích. Jediný takový, případ Abu Omar, se v západní Evropě odehrál v roce 2003 v Itálii. Je nepředstavitelné, že by CIA provedla něco takového v Německu o několik let později (film se zjevně odehrává až poté, kdy byly kontroverzní metody CIA prozrazeny) a že by k tomu použila typické velká černá auta SUV, která v Evropě neprovozuje nikdo jiný než americká velvyslanectví a běžní občané je znají jen z televizních záběrů z návštěv amerických prezidentů. A v dramatické logice filmu to ani nedává smysl, na německé straně bylo dost činitelů, kteří měli chuť a prostředky tuto akci provést sami, zejména zmiňovaný Dieter.

Ale to už tak nějak člověk od hollywoodského filmu i od Le Carrého, jenž se netají svým antiamerikanismem, očekává. Je tu především Hoffman, který se do role věčně neoholeného, chrchlajícího poctivého poldy se zjizveným srdcem pokládá, jak už to uměl – tak cele, že tím až dokáže diváka zneklidnit. Když už pro nic jiného, tak pro jeho výkon stojí film za vidění – dokud ještě běží v kinech.