Španělsko má problém

Násilí a chaos, které včera opanovaly řadu měst a obcí v Katalánsku, vypadají úplně neočekávaně, jako kdyby spadly z nebe. Konzument zpráv několik set kilometrů daleko má sklon si pomyslet: Asi je v té krásné Barceloně pálí dobré bydlo. Ve skutečnosti je to samozřejmě všechno jinak: snahy Katalánců o větší autonomii a posléze, když už tu autonomii měli, o samostatnost, mají v posledních letech stupňující tendenci.

Referendum o nezávislosti vyhlášené na včerejšek centrální vláda v Madridu a ovšem španělský Ústavní soud neuznávají. Madrid dal předem najevo, že verdikt Ústavního soudu vynutí i silou. Policie uzavřela desítky volebních místností, proti demonstrantům nasazovala obušky a přinejmenším v jednom případě gumové projektily. V neděli večer hlásila katalánská strana na 800 zraněných, většinou lehce, policie doplňovala, že sama měla 11 zraněných ve vlastních řadách.

Těmito čísly organizátoři referenda svým způsobem vyhráli ještě předtím, než budou známa a potvrzena čísla o účasti a výsledcích hlasování. Stoupenci nezávislosti jsou zpravidla motivovaní lidé, „oběti“ jim přijdou vhod, eskalace a z ní plynoucí záběry, které oběhly televize po celém světě, uvrhnou vládu v Madridu do nepříjemného světla. Když jsem byl v Barceloně loni na jaře, místní prorokovali, že po neuznaném referendu může klidně dojít i na občanskou neposlušnost. Snad nedojde, bohužel nepřichází do úvahy, že by včerejškem věc usnula.

Evropou, která má různých krizí a infarktových situací už takhle hodně, jde hlas, že Španělsko potřebuje stabilitu a Katalánsko nemá na samostatnost nárok. Komentátoři některých velkých deníků – za všechny jmenujme německý FAZ – argumentují právním státem, jímž Španělsko na rozdíl od bývalého SSSR nebo Jugoslávie je, takže když Ústavní soud prohlásí referendum za neplatné, je třeba naplnit jeho vůli. Tento právní stát se samozřejmě řídí podle politické vůle, úřadující předseda Ústavního soudu byl například jmenován po dohodě šéfů lidové a socialistické strany. A španělská ústava sice opravdu stanoví, že španělský národ nelze rozdělit, jenže většina Katalánců se za součást španělského národa nepovažuje. A kde není ve státě jeden politický národ, musí se demokratická vůle počítat v každém díle zvlášť.

Třeba by separatisté v legálním referendu, řekněme takovém, jaké Skotům dopřál britský premiér David Cameron, prohráli. Ale Madrid si tím jak vidno není vůbec jistý.

V katalánském zemském parlamentu mají od posledních voleb vůbec poprvé v jeho historii převahu strany, které šly do voleb s programem nezávislosti. Bez ohledu na to, jak sympatické nám může být velké a krásné Španělsko, pro držení menšího národa ve státě, v němž nechce být, neexistuje žádný dobrý demokratický argument. Fanoušci nezávislosti se návštěvníka z Čech ptají, proč by neměli mít stejné právo jako před 25 lety Slováci a proč by se Španělé měli zachovat jinak než Češi. (Mimochodem česká stopa v Katalánsku je starší. Už na začátku 20. století v Barceloně působil katalánský Sokol, který dokonce nesl toto české jméno.)

Katalánci svůj případ prezentují jako opak zastydlého nacionalismu, který právě v Jugoslávii nebo v bývalém SSSR zavinil tolik mrtvých. Na cestách do Barcelony v posledních letech jsem si uvědomil, že mezi aktivisty za nezávislost jsou v nezanedbatelné míře přítomni etničtí Španělé a cizinci, kteří se mezi Katalánci domestikovali a ztotožnili se s jejich inkluzivním hnutím. Osamostatnivší se Barcelona by přirozeně usilovala o vstup do EU, chce si podržet euro, v několika ohledech se vydává za pokrokovější než zbytkové Španělsko (už před sedmi roky zakázala k úlevě ochránců zvířat koridu.)

Přesto by se evropský mainstream, který si secesi nejbohatší provincie od křehkého Španělska pochopitelně nepřeje, měl chytnout za nos – a to hned dvakrát. V první řadě totiž včera prozatím vyvrcholila vzpoura proti přerozdělování: Katalánsko do centrálního rozpočtu odvádí významně víc, než z něho dostává, podle propočtů jedné univerzity v Barceloně o 8 až 9 procent rok co rok. Přerozdělování k dnešnímu státu patří, když ale překročí rozumnou mez, může podnítit lidovou vzpouru.

Byla v tomto případě překročena? Nepochybně ano, což souvisí s druhým chytnutím se za nos. Včerejší referendum je totiž i pozdní otrávený plod eurozóny, projektu, který měl Evropany k sobě na věky připoutat. Ve skutečnosti politika ECB ve Španělsku před pěti roky nafoukla ohromnou realitní bublinu a spoluzavinila hlubokou ekonomickou krizi. V té době se penězovod do centra obnažil víc než kdy předtím. Teprve od roku 2012 začali mít stoupenci úplného odtržení v průzkumech paritu nebo většinu, teprve tyto průzkumy separatistům dodaly odvahu jít do konfrontace. Podobný příklad je Itálie, další země, jejíž ekonomika k euru fatálně nepasuje. Separatisté v Lombardii a Benátkách se pokusí aspoň narušit penězovod do centra v referendu o volnější autonomii už za tři týdny.