1 Komentář

Klidné časy českých komunistů

Témata: ,

Existuje v Česku jedna strana, jejíž volební výsledek neinspiruje k všelijakým spekulacím, stejně jako role v budoucím parlamentu či vládě. Bere se tak nějak na vědomí. Samozřejmě mám na mysli komunistickou stranu. Její vnímání se v posledních čtyřech letech výrazně změnilo, ne že by se změnila ta partaj – nanejvýš je ještě trochu komunističtější než dřív (viz přítomnost vskutku kovaného soudruha Skály v nejvyšším vedení strany). KSČM ale ztratila monopol na to, být hrozbou. Před prakticky každými sněmovními volbami v porevolučních letech se v médiích nastolovala otázka možné legitimizace komunistů, většinou vnímané jako hrozba, občas jako nutnost – autoři z řad akademické levice byli do představy nějakého povolebního spojenectví komunistů a sociálních demokratů vysloveně zamilovaní. Dnes jako kdyby KSČM zdaleka takové obavy nebudila, jsou tu nová „konkurenční zla“, považovaná za hrozivější nebo s větším potenciálem růstu. Ve srovnání s nimi mohou komunisté působit jako když ne rovnou menší zlo, tak alespoň zlo staré známé, což může být jistá výhoda.

„Komunistická otázka“, zdá se, byla vyřešena, nikoliv však způsobem, který by mohl konvenovat přesvědčeným odpůrcům minulého režimu a vůbec – módní frází řečeno – „primitivním antikomunistům“. Spokojení ale nemohou být ani stoupenci „mladé levice“, kteří se před časem definovali jako „anti-antikomunisté“. KSČM se dostává z izolace, protože vyrostly strany jí v nějakém ohledu blízké. Ty partaje, které jsou proti tradičně chápané zastupitelské demokracii, budou mít ve sněmovně docela pravděpodobně většinu. Renesance komunismu nenastala, nedošlo ani k jeho vymizení, KSČM místo toho vplynula do jakéhosi neformálního národně-autoritářského bloku. Docela organicky. Příklon značné části českého voličstva k tak či onak autoritářským politickým uskupením je předmětem mnoha analýz a komentářů, vypichuje se na něm jeho paradoxní načasování – přichází v čase, kdy se zemi daří docela dobře, není vystavena žádné bezprostřední hrozbě. Autoritářská volba bývá často a zhusta i právem popisovaná jako volba infantilní, projev touhy po zjednodušení světa, který se pro určitý typ osobnosti může stát v demokracii nepřehledným a zneklidňujícím. Někdo může operovat taky jejím sociálním rozměrem, tím, že po autoritářské vládě mohou volat lidé, kteří si z různých důvodů mohou v dnešním Česku připadat odstrčeni na okraj a nechráněni. Možná je ale také jakýmsi zmutovaným projevem touhy velice přirozené, touhy po nějakém řádu, který by přesahoval momentální politické uspořádání, touhy po světě, který je nějakým samozřejmým způsobem ukotvený. Na vyvrácení tradičních představ a fetišizaci politického uspořádání jako pomalu nástroje spásy komunisté v době své vlády zapracovali skutečně výrazně. Možná teď přichází čas, v němž budou zase jednou sklízet plody té práce. Rozhodně se zdá, že mohou být v klidu.   

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.