10 Cesta do Gdyně

Plankton v Gdyni. Janek Wiśniewski padł

FOTOBLOG

Témata:

Gdynia je zvláštní město, jako jsou pro suchozemce zvláštní všechna města na moři a velké přístavy vůbec. Ale Gdynia je zvláštní tím, že vznikla, protože v roce 1918 vzniklo samostatné Polsko, pro Poláky Druhá republika, když ta První skončila na konci 18. století. A tento nový stát, který si musel suchozemské hranice vybojovat, a zvláště s bolševiky to byla regulérní krutá válka, dostal na Pařížské konferenci koridor, několik kilometrů přístupu k moři v Gdaňském zálivu. A na místě, kde do té doby byla jen menší rybářská vesnice, vybudoval nový stát „okno do světa“, impozantní přístav, který se měl vyrovnat nejmodernějším portům v Evropě.

Ale Gdynia je zvláštní tím, že vznikla, protože v roce 1918 vzniklo samostatné Polsko.

A to byl, když to člověk uváží, jak na tom Rzeczpospolita po první válce byla, obrovský výkon, který si myslím vůbec my pyšní Češi, kterým všechno spadlo do klína, nedovedeme představit. A Poláci ho pak zopakovali znovu po druhé válce, když většinu svých a také nových, do té doby německých měst jako Gdaňsk a Wroclaw, postavili z trosek. To si vždycky znovu musím připomínat, když vidím tu obecně strašnou polskou poválečnou architekturu, kde šlo o jediné, aby lidé měli, kde bydlet, která přitom mám pocit z Polska pomalu mizí a ty hnusné šedivé poválečné domy jsou nahrazovány docela kvalitní architekturou evropského typu.

Tohle město bylo však moderní hned od své vzniku.

Tohle město bylo však moderní hned od své vzniku, tedy do poloviny dvacátých let, kdy se k přístavu začalo budovat město, které do začátku války nabralo sto tisíc obyvatel. Podél pobřeží vznikla impozantní funkcionalistická výstavba, která Čecha poněkud zbavuje sebestředné představy, jak byl ten funkcionalismus český styl. Gdynia, tedy její centrum, je město úhledných a v rámci geometrické střízlivosti elegantních činžáků, bílých modernistických paláců s velkými okny a keramickými obklady, je to město, jehož hlavní bulvár, ulice Świętojańska působí na člověk zvláště za večerního soumraku jako by se ponořil do světelné koupele, odlesky skleněných výkladů, zářivých restaurací a rybích barů, pěkných obchodů a kaváren, které dávají okamžitě zapomenout na představu nějakého chudého Polska, která se mnou vleče z dávných dob a které mladší už vlastně nerozumějí a nechápou, na co to vlastně vzpomínám.   

Tady se tedy rodilo Polsko námořnické, tady sídlila vojenská flotila.

Tady se tedy rodilo Polsko námořnické, tady sídlila vojenská flotila, která se z rozkazu maršálka Pilsudského rychle dávala od roku 1919 dohromady a která sice nemohla za dvacet let té německé v září 39 dlouhou odolávat, ale přece jen tady a na blízkém Helu a Westerplatte se polští námořnici bránili jak lvi, jak to tak Poláci umí. Němci pak z Gdyně udělali na pár let přístav Gótů, Gotenhafen, na který se přijel 20. září 1939 podívat Hitler jako na první dobyté město své války. Polská Gdynia měla zaniknout, Němci polské obyvatele vyháněli z města, neboť pobřeží Baltu bylo jen pro nordickou rasu. Za šest let totéž potká Němce z Gdaňska.  

Před nádražím je takový pomník vyhnaným Polákům z Gdyně, matka se dvěma dětmi, otec tam není, ten buď padl, byl zavražděn nebo je v zajetí nebo snad ho potkal lepší osud a je v nějaká zahraniční armádě. Pes zůstal hlídat dům.

Pes zůstal hlídat dům.

Ale to nádraží se mi moc líbilo. To předválečné bylo na konci války zničeno, tohle je z konce padesátých let, taková lidsky socialistická moderna, klasický styl trochu sovětského typu, ale uměřený a neokázalý, a hlavně s vestibuly úžasně oživenými mozaikami z konce padesátých let. Na nich je jakýsi plantkton Přímoří, mořské koníky a rybky, sledě a mořské panny, baltská žoužel a jiné věci moře. Zvláště krásná mozaika je v sále, kde je nyní McDonald, předpokládám, že dřív tam byla nádražní restaurace, kam si šli dát první herbatu a bigos rekreanti z celého Polska, kteří sem do Gdynie čili na Balt jeli celý den třeba z Krakova nebo odněkud z Karpat a tady to Polsko končilo a dál už bylo moře a o kousek dálo Sopoty. Ale tam mekáč taky není špatný a mozaiky jsou, jak jsem si přečetl, důkladně zrekonstruovány, stejně jako celé nádraží čili dworzec, který je zapsaný do seznamu kulturních památek.    

Baltská žoužel a jiné věci moře.

V Gdyni jsem chodil několikrát denně přímořskou promenádou (Bulwar nadmorski), která vede od středu města směrem k hotelu, v němž jsem bydlel. Sledoval jsem racky a moře, což se za těch pár dní, co má člověk tu možnost, neomrzí. Hotel se jmenoval Dům námořníka – Dom marynarza, a byl postavený v padesátých letech. Ta promenáda, dlouhá kilometr a půl, koncem let šedesátých.

Byl jsem v tom městě poprvé, ale moji rodiči byli u polského Baltu a přímo v Gdyni někdy začátkem 70. let na dovolené, byla to asi jejich poslední společná, tak jsem na ně myslel, že po stejné cestě mohli chodit také. Nemůžu se jich na to už zeptat, tak jsem si jen tak představoval, jak to tady asi na ně působilo, jak se jim tady líbilo, co si tak o Polsku těch let a o Gdyni mysleli… Co tady zažili… A jestli sem jeli vlakem, jak se tehdy ještě jezdilo, takže museli dojet na to nádraží a tam vidět ty mozaiky. Vůbec nemám tušení, jen prostě vím, že tady byli. Kdysi dávno. Pamatuju si z dětství na pár zaprášených suvenýrů v sekretáři, nějaké laciné těžítko s kotvou, obrázek plachetnice.

Poláci byli vždycky nějak podnikavější.

Třeba to byla ta samá, co kotví v přístavu a slouží jako atrakce pro turisty, a možná už tehdy tam jezdilo něco jako ta jarmareční pirátská loď, na kterou jsem málem nastoupil a nechal se odvést do Sopot, ale pak si to na poslední chvíli rozmyslel, že nebudu podporovat takový kýč… Možná už tehdy nějaké takové atrakce tady měli, Poláci byli vždycky nějak podnikavější a některé věci, které u nás možné nebyly, třeba divoké kýče, tady trochu možné byly, takže proč ne pirátská loď… Na kterou jsem ale nenasedl.

Grudzień 1970, prosinec 1970.

Zajímalo by mě třeba, jestli věděli o těch „událostech na Pobřeží“ – Wydarzenia na Wybrzeżu, jak se tomu v Polsku říkalo a pořád říká, když tady moji rodiče tehdy procházeli, byly to už dva nebo tři roky, co se udály… Grudzień 1970, prosinec 1970. Tehdy bylo v Gdyni vojskem postříleno 18 lidí, v jednom dni. Většina z nich jela ráno do práce, do loděnic, v Gdyni se stocznia jmenovala Pařížské komuny, v Gdaňsku měl tu čest Lenin. Bylo to 17. prosince, pár dní předtím ohlásila vláda razantní zvýšení cen potravin, tehdejší šéf strany Gomulka prý řekl, že se Poláci o Vánocích příliš cpou, tak aspoň nebudou tak tlustí – tlustý Polák, to byla přitom i dvacet let po válce velká rarita. Protesty začaly jako obvykle v Gdaňsku, tam dokonce zapálili vzbouřenci sídlo partajního výboru, brzy přeskočily do Gdynie, kde se chystali loďaři vstoupit do stávky, ale tehdy v ten čtvrtek sedmnáctého jeli lidé teprve do práce. Když se shromáždili před branami loděnice, začalo vojsko palbu. Nejvíc obětí bylo zasaženo střelbou u zastávky městské rychlodráhy, stanici před hlavním nádražím. Tady jich padlo deset. Většinou mladí muži, dělníci, kteří měli prostě smůlu, že si je našly kulky ze samopalů. Jednoho mrtvého pak vzali položili na dveře, které vysadili z blízkého úřadu a pak s nimi šli v průvodu do města. Tělo pokryli polskou vlajkou a v kostele, to už byli v centru, obstarali kříž. I pak byli další mrtví, vojsko a milice střílela také z vrtulníků. Celkem jich v Gdaňsku bylo osmnáct, v celé zemi čtyřicet pět.

Takže jsem byl po skoro třiceti letech na místě činu.

Já jsem se o tom střílení do dělníků, poprvé podrobně dozvěděl, když jsem byl v roce 1988 v Čenstochové a na videu viděl Wajdova Člověka ze železa: to bylo v takovém bytě, kde jsem pár dní bydlel u polských přátel, kteří samozřejmě byli mladými aktivisty, studovali na univerzitě ve Wroclawi, byli členy studentské Solidarity, z komunistů si nic nedělali, celý byt byl plný samizdatové nebo exilové literatury a plakátů s Walesou a Solidaritou. Polsko bylo v tom roce 1988 nesrovnatelně svobodnější zemí, tady jako by komunismus už přestal existovat, společnost žila sice chudě, ale po svém, v naději, že brzy bude líp. Byl jsem tam v době pouti na Jasnou Horu k Černé madoně, pod okny celý den chodila pielgrzymka, a já seděl v tom bytě a snažil se číst polský samizdat, protože jsem věděl, že provézt ho nemůžu, a díval se na filmy na videu, což byl taky unikát: měli tam filmy, o kterých se mi mohlo jen zdát, ty, které se stihly natočit během krátkého období svobody v letech 1979 – 1981, což je případ Člověka ze železa nebo také skvělého filmu Przesluchanie – Výslech s Kristinou Jandovou o padesátých letech, pak dokumentární filmy, které vznikly během výjimečného stavu, záběry z demonstrací, bitky s policií, opravdu ostré střety, z nichž bylo jasné, že tohle je společnost, která se jen tak zkrotit nedá. A právě ve Wajdově Člověku ze železa jsou záběry z Gdaňska a Gdynie z prosince 1970 a zazní tam píseň Janek Wisniewski padl, kterou jsem tam poprvé slyšel a ti polští kamarádi ji samozřejmě dobře znali, asi jako my jsme znali Krylova Bratříčka nebo něco takového, ale podobnou bojovnou a rozhořčenou píseň jsme tedy neměli.

Ta promenáda, dlouhá kilometr a půl, koncem let šedesátých.

Takže když jsem byl po skoro třicet letech na místě činu, jel jsem městským autobusem na stanici směrem k přístavu a hned jsem viděl to křížení šedých mostů a tu stanici, kde bylo zabito nejvíc dělníků, do nichž střílela dělnická vláda, protože jak se vyjádřil jeden vysoký funkcionář: s kontrarevolucí se nevyjednává, do kontrarevoluce se střílí.

Autobus zastavil na křižovatce, za níž začínala industriální, dokařská a přístavní část města. Hned jsme uviděl pomník složený z letopočtu 1970, přičemž ta sedmička byla zhroucené jako zasažený člověk, kterého objímají okolní číslice. Vystoupal jsem pár schodů a stál jsem po tom železném viaduktu, na němž byly rozvěšeny panely popisující ty události a na jednom byl také text té písně, jejíž melodie mi okamžitě začala znít v uchu a už jsem jí nezbavil po zbytek dnů, co jsem byl v Polsku a teď mi tam naskočila znovu:

Chłopcy z Grabówka, chłopcy z Chyloni
Dzisiaj milicja użyła broni
Dzielnieśmy stali, celnie rzucali
Janek Wiśniewski padł

Nie płaczcie matki, to nie na darmo
Nad stocznią sztandar z czarną kokardą
Za chleb i wolność, i nową Polskę
Janek Wiśniewski padł

 

Cesta do Gdyně na Festival polských hraných filmů se uskutečnila díky laskavosti Polského institutu.

www.jiripenas.cz/fotoblog/


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.