Juncker, předseda Evropské komise, kterého nikdo nechce

Vaše vůle, vážení čtenáři, byla respektována. Vy si to možná nemyslíte nebo jste si toho ani nevšimli, nicméně je to tak – úřadující šéf Evropského parlamentu Gianni Pittella slovy „vůle evropských občanů byla respektována“ zhodnotil, že byl do funkce předsedy Evropské komise dosazen Lucemburčan Jean-Claude Juncker.

Ve skutečnosti se samozřejmě nic takového nestalo. Stalo se to, že Evropskému parlamentu vyšel velmi troufalý pokus urvat si velký kus moci.

Podle dosavadních zvyklostí předsedu Evropské komise navrhovala Evropská rada, tedy sbor šéfů vlád členských zemí. Lisabonská smlouva k tomu přidala slova „s přihlédnutím k výsledku evropských voleb.“ Lídři kartelu stranických uskupení v Evropském parlamentu z toho vyvodili, že právo navrhovat předsedu Komise mají oni. Což je fakticky změna evropských smluv – jak si například všiml snad každý, kdo dlouhodobě sleduje naši politiku, to, jak je v Ústavě upravena pravomoc navrhovat premiéra, není drobný detail. U nás léta diskutujeme o tom, že by se Ústava v těchto pasážích měla revidovat. V Evropském parlamentu se rozhodli to provést na vlastní triko.

Loni na podzim přišli lídři kartelu s nápadem, že každá frakce postaví do voleb tzv. spitzenkandidáta, teoreticky pro celou Evropu. A že kandidát té nejúspěšnější frakce by se měl stát předsedou Evropské komise. Je to i z hlediska reprezentativnosti nesmysl – účast v evropských volbách je malá, strany z jednotlivých zemí tvoří celek jen v hlavách pár elitních europoslanců a jednotlivé spitzenkandidáty znal málokdo i v jejich domovských zemích, o jiných nemluvě. Relativně největší podpoře se tato fikce europolitiky těší v Německu, spitzenkandidátem socialistické frakce byl Němec Martin Schulz, a tak Angela Merkelová cítila nutnost tuto myšlenku nesestřelit. V jiných zemích ji ovšem nikdo nebral vážně, a to nejen proto, že se jim jevila absurdní, ale že měli i informace o tom, že se ve skutečnosti stejně nežádoucí jeví i kancléřce Merkelové. Jak se dočítáme ve vynikajícím popisu zákulisního dění ve Financial Times opírajícím se o oficiální zápisy z diplomatických jednání, kancléřka Merkelová britského ministerského předsedu Camerona během několika posledních měsíců opakovaně ujišťovala, že „se nemusí bát,“ že by se spitzenkandidát stal šéfem Komise.

Ve zpravodajství z Bruselu za poslední měsíce nenarazíte na zmínku o tom, že by vláda nějaké členské země považovala Junckera za vhodného kandidáta. Junckerovou doménou je zákulisní vyjednávání ve skupině sobě rovných; s řízením velké byrokratické mašinérie nemá zkušenosti, protože ty žádný politik z Lucemburského velkovévodství nemá kde získat. Hlavně je ale Juncker typický představitel všeho, co v posledních letech v Evropě selhalo. Jakožto vyjednavač Maastrichtské dohody a zavedení eura nese spoluzodpovědnost za dluhovou krizi posledních let. Jakožto eurofederalista není lídrem pro dobu, kdy si podle průzkumů Eurobarometru v žádné evropské zemi nemyslí většina lidí, že více Evropy je řešením. Rozhodně nepředstavuje čerstvou tvář a čerstvý přístup, což je to, co si zastánci evropské integrace musí přát, chtějí-li nějak obrátit nástup protievropských, extremistických stran v letošních eurovolbách.

Jenže jak je pro Evropu typické, opozici vůči Junckerovi veřejně vyjádřili jen představitelé čtyř či pěti zemí: Británie, Maďarska, Holandska, Švédska a v menší míře Itálie. Angela Merkelová se chovala vyhýbavě, po evropských volbách mluvila o tom, že vedle Junckera je řada jiných myslitelných kandidátů a je třeba respektovat smlouvy, tj. nominaci předsedy Komise Evropskou radou. Tři z protijunckerovských premiérů (mínus Orbán) se 9. června sešli s Angelou Merkelovou na „minisummitu reformistů“ ve švédském Harpsundu. Jenže podle Financial Times řekla kancléřka už tam, že proti Junckerovi nepůjde, a dokonce Cameronovi za zády už válcovala Švédy a Holanďany. Až někdy tři týdny před rozhodující Evropskou radou mu řekla „I am sorry.“ To byla rána pro Davida Camerona, který na předchozí ujišťování Merkelové vsadil celou svou diplomatickou strategii. Ostatní se přizpůsobili a na sobotní Evropské radě došlo na hlasování, při němž zůstal Cameron potupně sám spolu s Orbánem.

Na tiskové konferenci po zasedání Evropské rady Merkelová odmítla odpovědět na otázku, zda Cameronovi někdy slíbila, že Junckera zastaví. Na otázku, zda tlačila na Švédy a Holanďany, odpověděla, že každá země se rozhodla sama. Vyznělo to trochu, jako když paní učitelka říká, že se žáci rozhodli sami a dobrovolně. A na otázku, zda byl ustaven precedent, že odteď bude předsedu Komise jmenovat europarlament, řekla, že o tom se ještě bude diskutovat. To je ovšem zavírání vrat do stáje poté, co koně utekli.

Je to nepochybně další debakl britské diplomacie, která nebyla schopna ani analyzovat, že privátní ujišťování Merkelové nemusí vydržet, ani najít jiné spojence. Tak jako při jednání o fiskálním paktu zůstal poté, co se spolehl na Německo, sám.

To je jistě kvalitní politické drama. Je ale pozoruhodné, jak se vůbec nemluví o tom, co je přece daleko důležitější: že se předsedou Evropské komise stal někdo, koho prakticky vůbec nikdo nechce, a to jen a pouze kvůli vrtochům německé vnitrostátní politiky. Proč přesně? Protože na tom trvala koaliční SPD, jejíž spitzenkandidát Schulz měl s Junckerem domluveno, že se stane předsedou Evropského parlamentu? Protože se za něj postavil deník Bild, jehož vydavateli Juncker slíbil, že mu pomůže s bojem proti Googlu? Ať je to jak chce, nikdo zvenčí na tom stejně nic nezmění. Moc Německa nad Evropou je absolutní. Německo s ní nakládá sice zdvořile a tolerantně, ale taky bezmyšlenkovitě. S důsledky, které mohou být v budoucnu fatální, aniž by si to dnes kdokoli chtěl připouštět (tak jako byla v tomto případě fatální ta větička v Lisabonské smlouvě jakož i to, že dnes se o nominaci předsedy EK hlasuje kvalifikovanou většinou, zatímco dřív platilo právo veta).

Jaké budou důsledky v tomto případě? Komise bude mimořádně slabá, Juncker bude zcela závislý na Německu. V europarlamentu se ještě více opevní eurohujerský kartel socialistů, lidovců a liberálů – už se dohodli, že polovinu funkčního období bude předsedou parlamentu socialista a druhou lidovec. Snad aby ukázali, že je opravdu úplně jedno, koho volíte.

My tento precedent nemáme proč vítat. V Evropské radě máme ještě šanci stát se čas od času součástí nějaké hlasovací koalice. V europarlamentu našich 21 europoslanců mezi 751 neovlivní nikdy nic. A kdo bude mít největší radost ze vzestupu Junckera? Lidé jako Nigel Farage nebo Marine Le Penová, kteří na něm budou moci názorně předvádět, jaký je Unie antidemokratický komplot. V příštích eurovolbách získají zas o něco hlasů víc.