Velký bombardovací omyl Hitlerovy Luftwaffe

Vesměs jen znalci a fandové vojenského letectví vědí, že si připomínáme 80 let od doby, která určila další vývoj a nejspíše i osud vojenského letectva Třetí říše. Právě v červnu 1936 se totiž staly dvě nehody, jejichž výsledky vlastně rozhodly, jak bude vypadat bombardovací letectvo, které už brzy vstoupilo do války proti téměř celému světu. Do jisté míry se může jednat také o poučení pro vojenské plánovače v současnosti.

Německo i navzdory Versailleské smlouvě budovalo vojenské letectvo, avšak činilo to skrytě, což pokračovalo ještě dva roky po příchodu nacistů k moci. Až v březnu 1935 Hitler oficiálně oznámil existenci Luftwaffe, která se díky utajovanému vývoji mohla představit světu již jako „hotová“ vojenská síla. Impozantní přehlídky však skrývaly skutečnost, že mezi špičkami této nové síly probíhaly intenzivní boje o moc a vliv a principiální debaty o tom, jakým směrem se mají rozvíjet bombardovací schopnosti Hitlerova letectva.

Šlo v podstatě o dvě elementární otázky. První se týkala toho, zda se mají letouny s hákovými kříži používat pouze takticky, tedy pro podporu pozemních jednotek na bojišti, nebo zda by se měly vyrábět i čtyřmotorové dálkové bombardéry pro strategické kampaně. Druhá otázka byla zaměřena na onu taktickou podporu, resp. na druh letounů pro její provádění. Mezi důstojníky Luftwaffe totiž existovala vlivná skupina, jež říkala, že nejlepší metodu pro útoky na pozemní cíle představují střemhlavé bombardovací nálety.

Střemhlavé bombardování, při kterém letoun míří prudce k zemi a během svého sestupu shodí bombu, vynalezli za první světové války Britové a po ní ho rozvinuli Američané. Když potom v USA tuto metodu zhlédl slavný německý pilot Ernst Udet, byl úplně okouzlen její přesností, jež kontrastovala s nepřesností klasického bombardování z vodorovného letu. Do Německa se vrátil jako nekritický zastánce tohoto převratného principu.

Ujal se funkce na Říšském ministerstvu letectví a prosazoval střemhlavé bombardéry, u čehož využíval toho, že v čele letectva stál jeho starý kamarád z války, maršál Hermann Göring. Ten většinou Udetovi naslouchal, přestože proti střemhlavému bombardování stála i silná opozice. Vedl ji Wolfram von Richthofen, vzdálený příbuzný „Rudého barona“ (slavného stíhacího esa Manfreda von Richthofena), podle jehož názoru šlo o nespolehlivý hazard. Tvrdil, že Udetovy střemhlavé bombardéry budou příliš pomalé a zranitelné.

Richthofen soudil, že by Luftwaffe měla sázet na metodu, jež se osvědčila už za první světové války v císařském letectvu. To s úspěchem nasadilo útočné či bitevní letouny, zpravidla dobře pancéřované a vyzbrojené stroje, které útočily střelbou a pumami z nízkého vodorovného letu. Do této role se daly upravit stíhačky, které by se vlastně změnily ve stíhací bombardéry a byly by mnohem rychlejší a schopné se samostatně bránit.

Třetím mužem, který do těchto diskusí o bombardérech promlouval, byl Walther Wever, který zastával funkci náčelníka štábu Luftwaffe. Stál spíš na Richthofenově straně, kromě toho však tvrdě prosazoval názor, že Německo potřebuje i čtyřmotorové strategické bombardéry, jež mu dovolí napadnout týl vzdáleného protivníka a ničit jeho zbrojní průmysl a infrastrukturu. Stroj s tímto posláním byl vyvíjen pod neoficiálním označením „Uralbomber“, což asi celkem jasně naznačovalo, na jakého nepřítele Wever myslel především.

Osudová havárie

Idea německých strategických bombardérů však dostala osudovou ránu 3. června 1936, kdy se Wever stal obětí letecké havárie. Přestože čtyřmotorová dálková letadla se vyvíjela dále, měla jen malou podporu a jejich specifikace byly hodně ovlivněné tím, co propagovala „střemhlavá mafie“ v čele s Udetem. Střemhlavé bombardování nebylo principiálně chybné, Němci ovšem udělali katastrofální chybu, protože mu podřídili skoro všechno, když Udet i navzdory snažení Richthofena prosadil hromadnou výrobu typu Ju 87.

Tento letoun, známý pod přezdívkou „Stuka“, se stal jedním z páteřních typů Luftwaffe a jeho první výsledky nad Španělskem, Polskem a Francií byly opravdu impozantní. Skrývaly v sobě však i past, která potvrdila Richthofenovy obavy. Ju 87 mohl účinně operovat prakticky pouze v podmínkách vlastní vzdušné převahy. Jinak se okamžitě projevila jeho malá rychlost a velká zranitelnost, takže Ju 87 zaznamenávaly enormní ztráty.

To se ukázalo zejména v bitvě o Británii, a přestože první měsíce po invazi do SSSR přinášely „Stukám“ úspěchy, postupně se i tam projevily stejné problémy. Ju 87 se potom sice uplatnil i jako účinný nástroj pro ničení sovětských tanků, ale jako střemhlavý bombardér měl omezený potenciál. Nakonec se stejně prosadila Richthofenova koncepce a Luftwaffe masivně zaváděla stíhací bombardéry na bázi svých osvědčených stíhaček.

To už ale nestačilo, neboť chybělo něco ještě důležitějšího, a to právě strategické bombardéry. Luftwaffe excelovala, pokud měla poskytovat vzdušnou podporu v bojích proti překvapenému nepříteli, bitva o Británii ji však nutila vést strategickou bombardovací kampaň, pro niž prostě neměla vhodné letouny. A když Sovětský svaz evakuoval svůj průmysl za Ural, kam německé stroje zkrátka nemohly doletět, ve vedení Luftwaffe jistě nebylo málo těch, kdo vzpomínali na Weverův projekt dálkového letounu „Uralbomber“.

Všechno ale mohlo být jinak

Všechno ale mohlo být jinak. Před 80 lety se totiž stala ještě jedna nehoda. 27. června 1936 se při zkušebním letu zřítil prototyp letadla He 118, konkurenta Ju 87. Za řízením seděl Udet, ale na poslední chvíli se mu povedlo vyskočit. Je velmi pravděpodobné, že pokud by zahynul, byl by projekt střemhlavých bombardérů zrušen nebo přinejmenším hodně zredukován, jelikož by přišel o svého největšího zastánce. Richthofen by zřejmě prosadil svou koncepci dřív a možná by se mohly najít prostředky i na strategické bombardéry.

Nesporné totiž je, že vcelku omezené zdroje Třetí říše nedovolovaly vyrábět všechny zmíněné kategorie letadel ve velkých počtech. Weverova smrt a Udetovo přežití znamenaly, že prioritu získaly střemhlavé bombardéry, jež v podstatě odpovídaly sázce na krátkou válku. Jakmile ale konflikt nabral dlouhodobý charakter, ukázala se tato cesta jako problematická, jelikož Němci neměli stroje pro strategické bombardovací kampaně.

Kdyby Wever nezahynul, zřejmě by dokázal usměrnit Udetovo nadšení a prosadil by produkci čtyřmotorových bombardérů, jako byl např. Do 19. Je sice otázka, jestli by tyto letouny mohly změnit výsledek bitvy o Británii, prakticky jistě by ale měly výrazný vliv na dění na východní frontě, neboť by dokázaly bombardovat sovětské továrny za Uralem, což by nepochybně mělo podstatný vliv na válečné úsilí Rudé armády. Ačkoli by to nebyla záruka německého vítězství, válka by pak pravděpodobně měla výrazně odlišný průběh.

Z dnešního pohledu je zajisté dobře, že se události června 1936 staly tak, jak se staly, a že pak Luftwaffe udělala ony zásadní chyby, protože ty hodně přispěly k porážce Třetí říše. Pokud se ale na věc podíváme z hlediska ryze technického, pak by mělo jít i o varování. Nadšení z nové technologie či taktiky může přerůst až v nekritickou zaslepenost, která pošle ozbrojené síly po chybné cestě a způsobí plýtvání materiálními zdroji.

Také sebelépe odborně podložený předpoklad, že konflikty budou krátké, se může ukázat jako katastrofální omyl. Příklady Afghánistánu, Iráku, Sýrie či Ukrajiny dokládají, že i to, co začne jako „blesková“ intervence, může přerůst do měsíců nebo roků vleklých vyčerpávajících bojů. A podobně jako „velký bombardovací omyl“ Luftwaffe také ilustrují stálou platnost úsloví, že jen málokterý válečný plán přežije setkání s nepřítelem.

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde