Zdeněk Škromach coby ideál průměrného voliče?
V novinách vlídná letní katatonie. Dominový efekt zvažování prezidentské kandidatury pokračuje. To, že v reakci na zvažování Zdeňka Škromacha začal zvažovat Tomáš Halík, způsobilo, že zvažovat začal i „přítel Ruska“ Jiří Vyvadil – psal o tom na blogu na Idnes. U koho tahle štafeta skončí?
Sázkařský magnát Ivo Valenta (šéf Synotu) se podle Mladé fronty Dnes drží zatím při zemi. Bude kandidovat jenom do Senátu. „Do volebního klání jde jako nezávislý kandidát Strany soukromníků. Svůj krok zdůvodňuje vládce rodinného holdingu Synot, který má trvalé bydliště v Monaku, stejně jako všichni ostatní uchazeči o politickou kariéru nezištným úsilím o blaho českých občanů. Jeho hlavním motivem je prý ‚snaha pomoci Slovácku a důrazně prosazovat zájmy jeho obyvatel v Praze i jinde‘. Stát podle něj ‚ztloustl a zlenivěl a postavil se proti aktivním lidem i podnikatelům, kteří potřebují kvalitní, stabilní a bezpečné prostředí.‘ (...) Valenta je se státem ve vleklém konfliktu. Česko v posledních třech letech zpřísnilo podmínky pro loterijní firmy. Na trhu to je vidět: obce ruší tisíce heren, stát zavedl zdanění loterijních příjmů.“ Jestli si pan Valenta myslí, že jako jediný senátní reprezentant zcela okrajové politické strany může tohle (nebo cokoli jiného zájmy občanů Slovácka nevyjímaje) ovlivnit, je to se schopností českých bookmakerů spočítat si věci horší, než jsem se domníval.
Lidové noviny věnují hned dva texty na komentářových stránkách zmíněnému zvažování Tomáše Halíka. Politolog Stanislav Balík: „Jestli si přesto (porážku Karla Schwarzenberga – pozn. aut.) někdo myslí, že v přímých volbách může zvítězit intelektuál a kněz, asi mu loňská lekce nestačila. Fráterníci, jezoviti, Koniáši a jak různě se katolickým kněžím v našem kulturním prostoru už více než století nadává, jsou nenáviděnou společenskou skupinou, z níž je jen tu a tam někdo laskavě vzat na milost. To ale spíš tehdy, když výrazně liberálně vybočuje z letitých představ o katolickém kněžstvu. Jakkoli je Tomáš Halík výjimečným fenoménem uvnitř naší církve, jeho výjimečnost většina voličů absolutně necítí a nechápe jako něco pozitivního. Jeho nonkonformita je zkrátka zvnějšku spíše nepochopitelná. Asi tím bude kdekdo zděšený, ale profilu průměrného voliče odpovídá Zdeněk Škromach vlastně dokonale, a to i ve srovnání s drtivou většinou kandidátů z volby minulé. Jeho žoviálnost, plebejskost (v nejhorším slova smyslu), průměrnost z něj dělají ztělesnění ideálu průměrného voliče.“ Dvě pidipoznámky. To, že česká společnost přijímá jenom výrazně liberální katolické kněze (nebo výrazně katolicky profilované osobnosti), asi platí pro české intelektuální měšťanstvo. Zároveň tu ale existuje vskutku podivný paradox – někteří ultrakonzervativní (nebo jak to říct) katolíci jsou docela činorodou součástí světa zdejších konspirátorů, jehož politické projevy jsou sice velmi marginální, ale vliv na veřejné mínění sílí – nebo mi to alespoň tak připadá. A k tomu Škromachovi a průměrném voliči. Platilo by to, pokud by ideálem průměrného voliče byl „někdo jako já“ nebo ještě spíš „někdo jako karikatura mě“. Pro skupinu průměrných voličů (kdo to vlastně je?) to ale platit nemusí – v dobrém i ve zlém.
V textu pro Hospodářské noviny uvažuje Petr Fischer o „osmdesátkovém“ seriálu Malý pitaval z velkého města, který teď reprízuje ČT. „Jaroslav Dietl byl mistrem definování i popisu fungování kolektivů. (...) Sledování policejního kolektivnění v Malém pitavalu ovšem není nějakou nostalgickou úchylkou, vzpomínkou na dobu, kdy celek falešně idealisticky a organicky přetvářel individua. Je to vzor neuvěřitelně současný, a to právě pro to, že to je přímý protiklad většinové tendence ve společnosti, která dává přednost individuu a kolektiv nechává v závorkách.“ No. To, že mnoha lidem často chybí nějaká pospolitost, je asi pravda. Představa, že časy minulého režimu byly nějak pospolitější, je ale podle mě mylná, spíš toho reálně společného a společenského bylo ještě míň (pokud si člověk odmyslí různé povrchně skupinové rituály). V mých vzpomínkách je čas pozdní normalizace doba sice potlačující individualitu, ale zároveň krajně individualistická ve smyslu – každý sám pro sebe, v níž rozšířený „defaultní“ postoj k druhým byla nedůvěra. A nějakou pospolitost člověk zažíval mezi těmi, kdo se stavěli proti systému nebo se alespoň snažili od něj dostat co nejdál. No nic.
V Aha mají Sexuální poradnu paní Michaely. Dnes zodpovídá dotaz: „Bydlím na vesnici a v domě máme tři kočky, které se celé dny potulují a často se vracejí potlučené. Zajímalo by mě, jestli při kontaktu s krví nemohou na lidi přenášet nějakou nemoc, třeba i virus HIV. Mám totiž dvě děti a bojím se o jejich zdraví.“ Trochu legrační. Ale jsem po zkoušce sirén nějaký rozcitlivělý, takže mě to docela dojalo.
