Boj s dalajlámismem. Konečně máme vzor
Bývalý český premiér Petr Nečas není zjevně sám, kdo si myslí, každá návštěva toho usmívajícího se chlapíka v divném zámotku škodí byznysu s komunistickou Čínu. V září 2012 prohlásil, že podpora lidských práv a některých známých utlačovaných jedinců v různých koutech světa narušuje český export.
Ale dále než k rozšíření provokativního termínu dalajlámismus do širšího povědomí (autorem slova je Petr Hájek, blízký spolupracovník Václava Klause) to nedotáhl. Zato v Jihoafrické republice všem Nečasovým následovníkům, kteří ignorují jakékoliv hodnoty a zajímá je jen účetní rozvaha, ukázali, jak s tímto nešvarem, kterým si demokracie zaplevelují svoji zahraniční politiku, bojovat. Exilového představitele Tibetu a nositele Nobelovy ceny míru z roku 1989, který po desetiletí zasazuje za rovnoprávné postavení svého národa v rámci „Říše středu“, na své teritorium rovnou nepustili.
V Kapském Městě plánovali již 14. setkání nositelů Nobelovy ceny míru. Měli tam vzdát čest jednomu z nejslavnějších laureátů Nelsonovi Mandelovi a připomenout dvacet let od konce apartheidu v Jihoafrické republice, o který se právě on zasloužil. Jenomže místo toho má země z ostudy kabát. Lépe řečeno hábit ve vínověžluté barvě roucha duchovního vůdce Tibetu.
Jihoafrická republika, pro níž stejně jako pro většinu světadílu je Čína hlavním obchodním partnerem, se rozhodla, že dalajlámovi neudělí vstupní vízum. Je to už potřetí během posledních pěti let, kdy jeden z nejslavnějších pozemšťanů dostal od konzulátu této země košem. Jenže tentokrát v tom devětasedmdesátiletý muž, který počínání úřadů označil za „šikanu prosté osoby“, nezůstal sám. Čtrnáct dalších laureátů odmítlo do Kapského Města přijet a domácí arcibiskup biskup Desmond Tutu, který Nobelovku převzal v roce 1984, vlastní vládu nevybíravě označil za „uslintanou bandu“. Konference nakonec byla zrušena a antidalajlámisté si mohou připsat výhru v soudružském řitním alpinismu.
Jenomže jakou odměnu takové vítězství přinese? Čína je extrémně pragmatická, co se obchodu týče. Těžko si představit, že by Peking kvůli návštěvě dalajlámy rušil některý z projektů na výstavbu silnic či otevření dolů zrovna v nejrozvinutější zemi černého kontinentu. Vždyť ten otravný chlapík kolem planety bez ustání pendluje jako apoštolové na orloji, ale situaci Tibetu to nijak nemění. Co by asi v tomto ohledu způsobila další konference, o jejímž konání by do médií zřejmě nepronikla žádná zpráva? Zcela jistě absolutně nic.
Pod Saharou zakořenila kultura pochlebování silnějším. Je zřejmé, že čínský drak mohutní každým rokem. A tak je podle prezidenta Jacoba Zumy preventivně lepší „hloupého Honzu“, který se se saní potýká, vyhnat hned od prahu. Kdyby tak opatrnicky jako Zuma myslel i Mandela, možná by v Jihoafrické republice měli ještě dnes segregované i toalety.
V Česku má podlézání mocným také tradici. Nové je pouze to, že tentokrát přicházejí až od Velké zdi. V srpnu se v Praze konalo Čínské investiční fórum za účasti vicepremiéra Čang Kao-liho, který se podílel na represích proti náboženské skupině Fa-lun-kung. Našim papalášům zprava, zleva nebo z ANO však jeho ruce od krve nevadily, naopak bylo nemístné je kritizovat. Potřást jimi si chtěl kdekdo, aby se před voliči mohl chlubit, jak aktivně bojuje za pozici našich podniků na trzích Dálného východu. Přestože se Čína popisuje jako dílna světa, vyvážíme do ní jen zhruba za 1,5 miliardy ročně, ale za devětkrát více peněz si od ní nakupujeme.
Podle kritiků „dalajlámismu“, kteří se v Česku najdou ve všech partajích bez rozdílu, je brzdou českého byznysu přílišná horlivost české diplomacie. Jenže kdy konkrétně se nějaká zakázka pokazila kvůli tomu, že si tibetský lídr potřásl ruku s Havlem nebo že na radnici ve Slaném vyvěsili tibetskou vlajku? Není to spíše tím, že naše firmy na rozdíl od konkurence z ostatních evropských zemích, v nichž je „dalajlámismus“ nespornou součástí zahraniční politiky, neumějí svoje výrobky na čínském trhu prodat?
Doufejme, že se do budoucna budeme inspirovat od nich, jak se „pod nebesy“ prosadit. Samozřejmě lehčí cesta je „poučit“ se od Afriky a na příští Fórum 2000 už dalajlámu nepustit. Jenže to i přes spokojené mručení komunistické pandy automatické zlepšení bilance dovozu a vývozu nepřinese. A na koho pak budeme svádět naše další obchodní neúspěchy v Orientu?
