Proč Singer a spol. korunu tentokrát neoslabí

Zítřejší jednání bankovní rady České národní banky nebude žádnou ospalou seancí poloviny léta. Postarali se o to v prvé řadě odbory. Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula totiž před několika dny varoval, že ČNB se může uchýlit k dalšímu oslabení české měny, a to až za hranici 28 korun za euro. Vyvolal tak rozruch, který následně přiživila mediální vlna opětovně zesíleného zájmu o měnovou politiku ČNB. K možné devalvaci se tak už vyjadřují nejen analytici a ekonomové, ale i politici, včetně premiéra Sobotky. Je zkrátka zase předmětem širší společenské diskuse. Nakolik jsou však odborářova slova opodstatněná?

Podle Středuly „je zřejmé, že impuls, který ČNB v listopadu (kdy devalvaci provedla) dala, právě vypršel.” Jediným skutečně hmatatelným kladným impulsem, který intervence tuzemské ekonomice dala, je však ten spočívající v citelném povzbuzení zahraničního obchodu (viz tato analýza).

Květnová bilance českého zahraničního obchodu, která představuje nejnovější známá čísla na dané téma, přitom skončila přebytkem ve výši třinácti miliard korun. Ačkoli jde meziročně o pokles o 0,3 miliardy korun, v období od ledna do května dosáhl přebytek 82,3 miliardy korun. To značí meziroční navýšení o dvacet miliard korun. Jak vývoz, tak dovoz přitom v daném období rostl i po přepočtení na eura. Není tedy vůbec zřejmé, že by měl impuls, jejž intervence poskytla, vyprchávat.

Středula však mnohem spíše narážel na skutečnost, že se v červnu nezměnila celková hladina spotřebitelských cen. Inflace stagnovala na nule jak v meziměsíčním, tak meziročním vyjádření. Nulový meziroční růst přitom spotřebitelské ceny zaznamenaly naposledy v září 2009. Odborář má tedy evidentně za to, že takto stojatá inflace může bankovní radu ČNB v čele s guvernérem Singerem přimět k dalšímu oslabení koruny, kterým by protiinflační tendence v ekonomice utlumila, či dokonce eliminovala. Odborář tak uvažuje navzdory tomu, že za celé druhé čtvrtletí vzrostly spotřebitelské ceny v meziročním vyjádření o 0,2 procenta, tedy úplně stejně jako v kvartále prvním – ani v tomto případě tedy nelze hovořit o nějakém „vyprchávání impulsu“ (pokud máme na mysli impuls v podobě zvýšení tempa inflace).

Varování odborů je předčasné, možná i zavádějící

Jenže zatímco odborář se zdá být červnovou stojatou inflací vylekán, z hlediska centrálních bankéřů nejde o nic neočekávaného. Ve svém prohlášení z konce června uvádí bankovní rada ČNB, že „pro nejbližší měsíce lze předpokládat meziroční inflaci poblíž nuly s tím, že nejsou vyloučeny ani její lehce záporné hodnoty.“ Jinými slovy: ČNB „počítá“ nejen s nulovou, ale i lehce zápornou inflací. Na jiném místě svého zmíněného prohlášení pak bankovní radní uvádějí, že „rizika stávající prognózy hodnotí celkově jako mírně protiinflační.“ To znamená, že nulová, nebo dokonce i lehce záporná inflace v tomto a několika dalších měsících, je z hlediska ČNB, po přihlédnutí k dalším faktorům, na jejichž základě činí svá měnověpolitická rozhodnutí, stále jen „mírně protiinflačním rizikem“. Proti „mírně protiinflačnímu riziku“ přitom evidentně nehodlá zasáhnout tak těžkou zbraní, jakou by byla další intervence za oslabení koruny. To plyne z poslední věty prohlášení, která udává, že „pro posun hladiny kurzového závazku na slabší úroveň (tj. pro další intervenci) by bylo třeba, aby bankovní rada shledala podstatně závažnější posílení protiinflačních rizik”.

Pokud tedy bude ČNB jednat v souladu se svým aktuálním prohlášením, na zítřejším zasedání se k dalšímu oslabení koruny neuchýlí. Je ovšem pochopitelně možné, že sáhne po některém z mírnějších měnověpolitických stimulačních opatření, například k posunutí termínu ukončení intervenčního režimu (v jehož rámci používá kurz jako nástroj měnové politiky). Zatím deklarovala, že jej neukončí dříve než v druhém čtvrtletí roku 2015.

Pokud by protiinflační tlaky v tuzemské ekonomice v příštích měsících výrazně zesílily, stala by se další intervence za oslabení koruny reálnější možností. Zatím tomu tak však není a Středulova slova tudíž jsou spíše zájmově motivovanou deklarací než střízlivým analytickým výrokem. Působí tak, že odbory vyvíjejí na centrální banku určitý „preventivní tlak“. Bohužel se k tomuto nátlakovému působení přidávají i někteří politici. To je varovné. Zvláště právě politici by měli velmi vážit jakákoli slova, jimiž hodnotí, nebo explicitně či implicitně spekulují nad kroky centrální banky. V opravdu vyspělých ekonomikách, které ctí nezávislost centrální banky, takový „bobřík mlčení“ patří k běžnému standardu chování respektuhodného politika. 

Více zpráv z ekonomiky čtěte na webu Roklen24.cz