Já si ty odposlechy neměl číst...

Počítám, že se něco takového stalo prakticky každému. Nějakým nešťastným řízením osudu se člověk čas od času vyskytne na místě, kde radši neměl být, protože tam uslyšel věci, které neměl slyšet. Někdo si tam v domnění, že mluví v naprostém soukromí, komusi vyléval srdce, projevoval přitom třeba hluboké zoufalství nebo naopak nízkost a zlou vůli. Někdo odložil takovou či onakou masku, jistý si důvěrou v posluchače nebo svou mocí nad ním, netušil, že poslouchá ještě někdo třetí.

Kdo se octne v situaci toho třetího (a není přitom jaksi ve službě) většinou co nejrychleji mizí z doslechu. Nejenom kvůli zásadám obecné slušnosti, která velí nestrkat nos do cizích věcí, ale taky kvůli sobě. Konfrontace s jistým druhem obnaženosti mu nedělá dobře, třeba dokonce škodí, k pozici voyeura patří taky špína, jež snadno ulpí, ta náhodně vyslechnuvší důvěrnost taky nemusí být zrovna nejčistší. Nedělá to dobře na duši, nenapadá mě, jak to říct líp.

Včera byla média plná odposlechů, jež zazněly během soudu s Janou Nagyovou, přepisy nebo záznamy telefonátů, ve kterých pomlouvá první manželku expremiéra Nečase, svou tehdejší konkurentku, nebo dělá svému tehdejšímu milenci dost ošklivé scény. Taky jsem to četl a slyšel, byl bych radši, kdyby to tak nebylo. Jenomže člověk se snadno nechá svést příslibem čehosi pikantního, bezděčně legračního, skandálního a třeba i přijme nabízenou racionalizaci – to co projevuješ vůbec není šmíráctví, ale zodpovědné občanství. Každý má přece právo vědět, co si povídají a jak žijí lidé, kteří dosáhli vysokých funkcí. Nesmysl.

To, co má v téhle kauze každý právo vědět, se ví už dávno. Vojenská zpravodajská služba, instruována tehdejší premiérovou milenkou, protiprávně sledovala bývalou premiérovu manželku, o míře trestní odpovědnosti rozhoduje soud, tu politickou nesl Petr Nečas, jenž musel skončit ve funkci předsedy vlády – nevyhnutelně a nesporně. Zveřejnění těch odposlechů může mít v rámci projednávaného případu nějakou logiku - vyvracejí verzi obhajoby, podle níž se sledování dělo v zájmu paní Nečasové. Míra jejich dalšího šíření je ale na uvážení médií. A ze zveřejňování odposlechů se v téhle zemi - často za laskavého přispění policie a justice - stala jakási alternativní a zvrhlá forma spravedlnosti.

Když se nepodařilo prokázat všechny ty velké věci, které vyšetřovatelé a státní zástupci po zátahu na úřadě vlády slibovali, když slibované velké ryby zase unikly (to, že všichni obvinění jsou kriminálníci do morku kostí, jenom se na ně nic nenašlo, vědí tak nějak všichni, že) tak je „potrestáme“ alespoň takhle, tak je v tom hezky vykoupeme, jen ať si všichni počtou. V těch teplácích třeba neskončí, ostudu ale budou mít pořádnou. A je jedno, jestli při výkonu téhle podivné spravedlnosti budou třeba nějaké vedlejší ztráty – v tomhle případě Radka Nečasová, vůči níž bylo zveřejnění odposlechů z mnoha důvodů bezohledné. Vlastně se zdráhám ty „informace“ z odposlechů nějak komentovat, vyhodnocovat. Ok, tahle země měla nedávno premiéra, který jako kdyby vypadl z nějaké z těch hořčejších a absurdnějších próz Grahama Greenea. Pojďme o tom všichni diskutovat…

Je to asi jenom mírně stařecká lamentace nad světem, jehož nástup je možná nevyhnutelný, a který asi taky hodně lidem vyhovuje – chtějí o druhých vědět všechno a chtějí, aby se vědělo o nich. Možná k němu tenhle typ „spravedlnosti“ patří nebo patřit bude. Stejně si nemůžu pomoct. Spravedlivého na tomhle není nic. Jenom to ze všech dělá o trochu horší lidi. Z některých víc.