Jan Hus nemastný, neslaný. Proč se ho dnes bojíme?

Šestisté výročí upálení Jana Husa se blíží přímo výhružnou rychlostí. Na Pražském hradě již vlaje husitská standarta (proboha, proč zrovna tam?), množí se reprezentativní, vzpomínkově oslavné sešlosti historické obce, veřejnoprávní televize servíruje obecenstvu nejnovější produkční počiny a média se prohýbají pod nákladem názorů na středověkého kazatele a jeho odkaz dnešku.

Právě v souvislosti s uvedením třídílného hraného filmu v České televizi se zvláště dobře ukázalo, jaká podivná nejistota ohledně Husa vládne v české mediální obci a potažmo i veřejném mínění (pokud toto nějakým způsobem odrážejí internetové čtenářské diskuse). A tato nejistota je zajímavá nikoliv s ohledem na Jana Husa, který uzavřel svůj život a dílo před oněmi šesti sty lety, ale s ohledem na nás, na českou společnost, jejímž základním identifikačním symbolem tento Hus je, ať se to jejím příslušníkům líbí nebo ne.

Každý by chtěl tohoto symbolického Husa trochu jiného a trochu jinak – což v důsledku znamená, že každý by chtěl národní pospolitost, která se k němu vztahuje, trochu jinou a trochu jinak. Mnozí píší, že filmový Hus je neslaný a nemastný, další uvádějí, že je málo zbožný. Opět jiní, že je moc zbožný, dalšímu se líbí „civilní“ pojetí, aby příští komentář právě je uvedl v posměch. Někteří by vůbec nejraději, kdyby o Husovi psali (a točili) jenom katolíci, protože on také byl katolík, jiní navrhují protestanty, protože ti mu mají rozumět ještě lépe.

Obecná nespokojenost se přitom zdá převládat, film jaksi „nesplnil očekávání“. Co utvářelo tato „očekávání“? Hluboké, kolektivně sdílené znalosti o historickém Janu Husovi a jeho při nejspíše ne – jde o značně komplikovanou záležitost, v níž se nakonec obtížně vyznají i odborníci, kteří se Husem a husitstvím zabývají celý život. Je pravděpodobné (leckde to je i tak deklarováno), že se kolektivní očekávání, ať už jakkoliv chimérická, odvíjejí více nebo méně od slavného Jana Husa Otakara Vávry, který asi ve své době naplnil očekávání do něj kladená beze zbytku. Z čistě filmově uměleckého hlediska obstojí bez jakýchkoliv potíží dodnes.

Vyprávění o Husovi, které chtělo být nové, tedy muselo být nové především ve vztahu k Vávrovu filmu a k jeho roli v současném českém kolektivním povědomí. Takto zacílené pojetí Husa muselo nutně přijít s novou interpretací nosné myšlenky Vávrova díla, totiž výlučného pojetí Husa jako bojovníka za sociální spravedlnost (za „lid“ ve slovníku filmu).

A skutečně: Televizní Jan Hus se od této myšlenky opravdu distancoval. Natolik, že v něm téma sociální (ne)spravedlnosti úplně chybí. Jde přitom o jednotící myšlenku natolik silnou, že dokázala Vávrovo husovské vyprávění utáhnout od začátku až do konce (no ano, ta úvodní scéna na stavbě Svatovítské katedrály JE z dnešního pohledu absurdně přetažená. A ano, ve Vávrově filmu je Hus sice kněz, ale o Bohu skoro nemluví. Mluví místo něho o lidu. A ano, JE to ideologická konstrukce).

Je to vlastně docela paradox: Právě dnes, kdy se propast mezi chudými a bohatými prohlubuje každým dnem, kdy sociální nespravedlnost je natolik zjevná, že dělá starosti nejenom levicovým snílkům, ale i třeskutě pravicovým politikům a jejich neoliberálním think-tankům, je téma Husa jako bojovníka za sociální spravedlnost pro filmové vyprávění za 40 milionů korun (nebo kolik), které chce nadále Husa „kanonicky“ zobrazovat, naprosto nezajímavé.

Je to s podivem i z jiného, řekněme dramaturgického důvodu. Husův spor o Boží pravdu totiž totálním vytěsněním tématu sociální (ne)spravedlnosti naprosto ztrácí svůj konkrétní, pozemský a velmi reálný rozměr a přestává být jako takový srozumitelný (odtud patrně ta často pociťovaná neslanost – nemastnost Husovy postavy). Husova kritika církve spočívala do značné míry na viditelném rozporu uspořádání ideální (novozákonní) křesťanské obce a uspořádání společnosti jeho doby. Společenské uspořádání, v němž sytý hladovému nevěří a v němž jedině majetek a peníze znamenají moc a nemajetnost a chudoba naprostou bezmoc, se od novozákonního ideálu odlišovalo tak drsně, že i pro jenom mírně nezávisle myslícího křesťana s otevřenýma očima (a natož upřímně v Kristovo poselství věřícího teologa) muselo představovat problém.

Husovo dílo je plné velmi konkrétní sociální kritiky – samozřejmě že nechtěl změnit společenský řád ve smyslu komunistické nebo nějaké jiné revoluce, ale prokazatelně chtěl, aby se v tom stávajícím všichni, především pak majetní nositelé moci, chovali tak, aby byl snesitelný. Odtud onen slavný požadavek, který bohužel bez souvislosti zazní i v nové filmové trilogii, aby totiž nositelé a správci moci (církevní a světské) nežili ve smrtelném hříchu. Právě tak slavná odpověď Zikmunda Lucemburského (Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu), která ve filmu rovněž zazní, je v této souvislosti pouhým oportunistickým alibismem. Hřích a smrtelný hřích jsou totiž dva hodně odlišné pojmy.

Jak výsostně současné téma právě tento požadavek představuje pro dnešek a jak nanejvýš aktuálně rezonuje se současnou společností a jejími problémy! Kdyby jej ovšem tato společnost reprezentovaná veřejnoprávní televizí chtěla vidět.

To, že tento - podle mého názoru základní problém televizního Husa - v komentářích k němu téměř nezazněl (možná někde ano, nemám dokonalý přehled), vypovídá hodně o tom, jaké potíže česká společnost s Husem, respektive sama se sebou dnes má. Hus jako bojovník za sociální spravedlnost? Fuj, něco takového přece chtějí jenom kryptostalinisti.

Takže Hus jako bojovník proti rozmařilé, touze po světské moci propadlé církevní hierarchii? Fuj, něco takového chtějí jenom lidé nenávidějící katolickou církev, totiž kryptostalinisti. Takže co tedy? Hus jako bojovník za právo kázat evangelium. No, to nebylo jenom právo kněze, ale hlavně jeho povinnost, která celkem nikomu nevadila (zvláště když ji držitel příslušného obročí mohl přesunout na kaplana). Šlo o to, jak toto evangelium dále vykládat.

Jeden možný výklad byl i ten, že církev bojující se má vzdát veškerého majetku a moci. Tohle sice tvořilo jádro úvah Jana Wycliffa, které inspirovaly i Husa, ale jaksi opět nutně vedou k jisté formě antiklerikalismu a sociální kritiky, kterými se tedy zase vyznačují ti kryptostalinisti, že. A kdo by chtěl být kryptostalinista, že.

Takže jakého Husa dnes chceme? Neslaného a nemastného a vlastně úplně nesrozumitelného jenom kvůli tomu, že jsme intelektuálně a morálně líní a zbabělí, a vymlouváme se, že téma boje za sociální spravedlnost upatlala svojí ideologií komunistická diktatura? Neuplynulo náhodou už celé čtvrt století od jejího pádu? Je maximálně depresivní, že jediný silný motiv, který je v husovské televizní trilogii nový (a dá se proto považovat za ono aktuální, současné a nové vnímání husovské tématiky) představuje vylíčení zrodu, vzestupu a pádu policejního konfidenta (tohle si mimochodem historický Štěpán z Pálče opravdu nezasloužil). Je tohle opravdu to jediné, k čemu se chceme v osobě největší morálně-identifikační ikony naší společnosti vztahovat?

To jediné, co nám Jan Hus dnes ještě může říct? Opravdu doufám, že nikoliv. Nepředpokládám, že se v osobě ubohého konfidenta skrývá nějaká aktuální narážka třeba na současného ministra financí. Už proto ne, že zmíněný konfident je líčen jako naprostá troska, zmítaná výčitkami svědomí až k zešílení, nikoliv jako spokojený, všemi oblíbený muž, oplývající bohatstvím a mocí.

A možná právě tohle dělá našeho současného Husa tak neslaného a nemastného a zároveň tak nepohodlného, že bychom jej ještě nejraději přesunuli do šuplíku, otevíraného církvemi, které se k tomu cítí oprávněné, ve svátek a jednou za rok, zcela mimo společenskou debatu a sebereflexi. My totiž žádnou sebereflexi nechceme. Nechceme soudit, co je dobro a co je zlo. Chceme mít od podobného rozhodování už navždycky svatý pokoj. Nikdo přece nežije bez hříchu, Jene Huse. Je to tak?