Číňané už svět předehnali. Teď jen dohnat...

Za prvomájového úsvitu mě probudil déšť a šuměním mi připomněl jednu starou báseň:

Jarní svítání
Meng Chao-žan
V jarním spánku nevnímám svítání,
všude je slyšet ptačí hlasy,
v noci přišel vítr a déšť,
padaly květy, kdoví kolik asi?

Jak krásná je příroda v plném květu! Chtělo by se zastavit tu bělost třešní, růžovou sakur a krémový purpur slivoní… Ale chod světa má svůj rytmus, jaro spěchá do léta, léto do podzimních plodů a pak nadejde ticho zimního spánku, než zase začne půda praskat a stromy se nalévat… I lidské životy běží z dětského jara do moudrosti podzimu a veřejné kariéry pochodují zlatými dožínkami až na kompostové odkladiště.

Nevyhnutelně cyklický je i hospodářský vývoj. I když je snadné uvěřit, že současné rozdělení na „rozvojové a rozvinuté země“, „emerging markets“ nebo třeba „G8“, je trvalé a neměnné, postačí zhoupnutí ekonomické reality a hned všichni víme, že „vše teče“.

Také čínská ekonomická reforma působila třicet let jako věčné jaro. Přestože bylo několik krizových období, zůstaly bez povšimnutí, nebo se na ně rychle zapomnělo, když růst ekonomiky byl stále tak strmý. Až nyní se začíná zdát, že jaro ekonomické reformy skončilo, ale není zcela jasné, jaké další roční období nastalo. Názory odborníků i laiků se shodují v tom, že letošní nárůst HDP o 7% bude velmi těžký… a pak ještě v závěrečné prognóze, „že se prostě uvidí…“ Média informují drobnými informačními střípky, co nenudí, naplní povinný rámec a sem tam, v zájmu majitele, veřejnosti ještě něco podsunou. Nejběžnější mediální informací bývá kusý statistický údaj, převzatý i s komentářem od renomovaných zahraničních agentur.

Signálem ke kladení otázek o možné proměně čínského ekonomického jara bylo nedávné, byť opakované, ohlašování odchodu německého Adidasu a českého Koh-i-nooru z čínského výrobního trhu, po kterém si česká média kladla otázku: „Vyplatí se ještě vyrábět v Číně nebo je čas odejít za levnější produkcí jinam, třeba do jihovýchodní Asie?“

Pro spoustu výrobců je Čína už dvě dekády výhodným zdrojem polotovarů, jejichž konkurenční cenu dlouhodobě držela proexportní politika, podhodnocený čínský jüan, malé marže exportérů a vládní zajišťování výhodných surovinových a energetických zdrojů. Konkurenceschopnosti dosahovala Čína zejména úsporou z velikých výrobních sérií, novými technologiemi investorů, šetřením na ochraně životního prostředí a zaměstnanců a levnou pracovní sílou. Ekonomika, rychle rostoucí a obrovsky exportující, vypadá zdálky tak dobře jako načerno obarvené vlasy tamní úřednické oligarchie. Zblízka však prosvítají další odstíny, které je dobré zmínit podrobněji.

Čínská ekonomika sice rychle roste, ale její struktura je silně nevyvážená. Žádný ze tří sektorů hospodářství není ve výborném stavu, zemědělství má poměrně slabé základy, průmysl je veliký, ale ve většině odvětví není silný a rozvoj služeb je opožděný. Ekonomický růst táhly hlavně investice, domácí spotřeba zůstává nízká a poptávka nedostatečná. Rozvoj měst a venkova je silně nerovnoměrný, stále rostou rozdíly mezi regiony. Taková nevyváženost společenského a ekonomického rozvoje je velkým rizikem pro vytváření tzv. čínské harmonické společnosti.

Domácí produkce je vysoká, ale velmi nerovnoměrně rozdělovaná. Podle metodiky OSN žije v Číně stále přes 100 milionů ze zhruba 1,35 miliardy obyvatel pod hranicí chudoby. Před deseti lety žilo v chudobě ještě 150 miliónů. Příjmy dlouhodobě rostou méně než HDP, dramatizují se rozdíly příjmů mezi městem a venkovem, regiony a odvětvími.

I když země vytvořila komplexní strukturu průmyslové produkce, mezinárodní konkurenceschopnost průmyslu zůstává dosti nízká. V rozvoji vědy a techniky, a hlavně aplikací výsledků vlastního výzkumu, zaostává Čína výrazně za rozvinutými zeměmi. Zvláště v klíčové oblasti R&D podniků je stále pozadu za Západem. Její síla je v „domestikaci“ převzatých technologií, v nahrazování drahých dovážených dílů levnějšími domácími komponenty, se současnými úsporami z rozsahu. Typickým příkladem jsou technologie veřejné dopravy, třeba kolejové.

Životní úroveň obyvatelstva se výrazně zvýšila, avšak oblast sociálního zabezpečení stále pokulhává. V poměrných finančních výdajích do sociálního a zdravotního pojištění je Čína stále pozadu. Břemeno odvodů nesou zaměstnavatelé. Zahrnování rolníků a venkovského obyvatelstva do systému sociálního zabezpečení začalo nedávno jako zvláště náročný projekt. Podobně náročné je zvýšení péče o zaměstnance, pracující mimo jejich trvalé bydliště (v Číně je systém založen na matriční registraci občanů). Za ně nyní musí zaměstnavatel odvádět povinné fondy, dříve stačilo paušální všeobecné pojištění za nějakých třicet amerických dolarů měsíčně. Tak zlepšování sociálních jistot obyvatelstva, jeho plošné vtahování do systému sociálního zabezpečení, dramaticky zvedá náklady na pracovní sílu. V Šanghaji letos minimální mzda stoupla na rekordních 2000,- jüanů (odvody ze mzdy jsou 62,5%). Zpevňování jüanů vůči dolaru, slábnutí eura a znehodnocení české měny posunulo kurs na 4 koruny za 1 čínský jüan, a to se ještě v roce 2009-2010 jüan vešel do dvou korun. Náklady největších měst rychle rostou, zaměstnanci licitují jen čistou mzdu „po zdanění“. Čínští odborníci hloubají o odlehčení podnikům, a v tisku se objevily vládní úvahy o snížení odvodů o jeden procentní bod.

Velké stěhování

Stěhování obyvatel do velkých měst a jejich rozrůstání rychle pokračuje, tím se problém vzdalování měst venkovu zostřuje. Kvalitní orné půdy nemá Čína mnoho, výstavbou infrastruktury a měst jí navěky ubývá a populace činná v zemědělství stárne. Největší stěhování lidských dějin přivedlo v posledních dvaceti letech stamilióny venkovanů do měst. Tak si na jedné straně mohou městské aglomerace, s desíti až třiceti milióny lidí, dovolit drahou infrastrukturu v očekávání návratnosti investic. Ale život v betonu kancelářských budov a továren, v tlačenicích integrované dopravy a v podzemních nákupních centrech ztrácí půvab.

Bývalo snem námezdných dělníků dostat rodinu z horších standardů venkova do města. Skokem to zlepšovalo úroveň života, od hygieny až po vzdělání dětí. Lidé byli ochotní roky dřít po staveništích, žít v hromadných noclehárnách fabrik, aby zásadně změnili život rodiny. Postupně však vyvstala smutná otázka „výměny prostředí za technologie“, což jasnou češtinou znamená „za vytvoření výrobního potenciálu zaplatit znehodnocením životního prostředí“. A tak lidé, co úspěšně postoupili do měst první kategorie (Peking, Šanghaj, Tchien-ťin, Kanton) už objevili relativitu světa a nedostatky vytoužených lokalit. Za dvacet let se obyvatelstvo rozrostlo trojnásobně, smog a prach se staly démonickým souputníkem a pětinu roku překračují emisní limity. Nikdo soudný se pak nemůže divit zvedání ekologických nároků průmyslové výroby. Luxus a lesk chromů, nerezu nebo třeba eloxovaného hliníku vzešly z bazénů jedovatých chemikálií, směřujících do půdy, řek a moří.

Myšlení kobylek odhlíží od etického vztahu k přírodě a humánního přístupu k chudším. Mluví o nich hlavně politici za volebních kampaní a zaměstnanci těch všech podivných mezinárodních organizací. Finanční návratnost etiky a humanity se nedá spočítat, takže do reálného světa lidské společnosti moc nepatří. A tak mnohem „racionálnější a přijatelný“ je argument o spotřebě, výrobní náklady v Číně sice rostou, ale dynamika proměn světa přináší nové příležitosti v prodeji zboží a služeb na čínský trh, tedy:

Vyšší kvalita životního prostředí, příjmů místního obyvatelstva a celého trhu, vedou k jeho vyšší spotřební úrovni.

Což shrnuje, že se konečně po dvou tisíciletích může naplnit „čínský sen“ Západu, malovaný si už starými Římany nebo evropskými kolonizátory – budeme prodávat naše západní produkty miliardě Číňanů!

Závěrem se vždy sluší něco státotvorného a moudrého. Přestože čínské ekonomické jaro skončilo, globální význam čínské ekonomiky daleko přesahuje jednoduchou roli levného výrobce. V době světové ekonomické recese je Čína důležitým stabilizačním faktorem, a tak je v našem zájmu ji držet palce, trochu rozumět provázanosti jejich hlavních problémů a možných řešení. Kdo chce podnikat, může přitom zvážit svou další cestu, neboť svůj produkt nemusí jet nabízet až do Číny, čínští spotřebitelé už přijíždějí až k nám.

Tak o tom všem to překotné povídání dnes bylo.