Kdybychom tak měli sebevědomou prozápadní sociální demokracii
Ukrajinská krize představuje zjevně nový, nepředvídaný problém pro sociální demokracii. Od jejího počátku trvá v médiích i na sociálních sítích setrvalý proud zpráv o tom, jak přístup k Ukrajině a Rusku tuto stranu štěpí, jak se zejména ministr zahraničí Lubomír Zaorálek stává terčem kritiky vybraných straníků. A někteří prozápadněji orientovaní členové v soukromí připouštějí, že rétorika jejích představitelů musí brát ohledy na naladění této části členské základny.
Je to vlastně pozoruhodné vzhledem k tomu, že česká veřejnost není jednoznačně prorusky naladěna – podle průzkumu pro MF DNES se 40 procent Čechů Ruska bojí a 53 procent straní spíš západnímu vidění konfliktu na Ukrajině. Přičemž názory jsou ve společnosti rozptýleny, nelze podle sociodemografických kritérií usuzovat na to, že by se určité názory měly výrazně koncentrovat u příznivců určité politické strany. Jde tu tedy hlavně o to, že proruská frakce v ČSSD se cítí silná v kramflecích, případně o zástupný konflikt.
Zaorálek i Sobotka přitom žádná extrémní stanoviska nezaujímali, snaha nikoho si nenaštvat a k ničemu se nikde nezavázat na nich byla a je bolestně patrná. Odsoudili anexi Krymu. Co mohli udělat jiného? Referendum bylo zorganizováno poté, co se Krym ocitl pod ruskou vojenskou kontrolou – přítomnost ruských vojáků, nejdříve popíranou, posléze Kreml přiznal. Stalo se tak náhle, aniž by předtím byl statut Krymu živým politickým tématem na Krymu samotném, na Ukrajině či v Rusku, o Česku nemluvě. Rusko tím mimo jiné zmačkalo a hodilo do koše Budapešťské memorandum o zárukách územní integrity pro Ukrajinu z roku 1994. Když se někdo prezentuje jako apoštol zprostředkování a diplomacie (rozuměj na rozdíl od jestřábů), musí se nějak postavit k tomu, že Rusko může stejně v budoucnu porušit jakékoli diplomatické ujednání. Ruské zdůvodnění anexe – ochrana etnicky definovaných soukmenovců – zároveň vytvořilo precedent pro podobný zákrok na mnoha místech východní Evropy. Jak by mohla jakákoli česká vláda s byť jen zbytkem smyslu pro národní nezávislost zaujmout jiné stanovisko? Vždyť anexi Krymu neschvaluje ani běloruský diktátor Lukašenko!
Jinak ale funkcionáři ČSSD obezřetně dávali najevo, že role České republiky v ukrajinské krizi se omezí na co možná největší znepokojení nad tím, jak je ta situace nešťastná a složitá. Sobotka vyloučil obchodní válku s Ruskem a Zaorálek zdůrazňoval, že podpoříme jen ty sankce, na kterých se shodnou všichni. A pokud Sobotka usoudil, že ministr Stropnický zašel se svým strkáním Američanů a Rusů do jednoho pytle příliš daleko, svou kritiku formuloval tak, že mu hlavně vadilo, že se mluví o něčem, o čem by se mluvit vůbec nemuselo. Rovněž by vláda byla zjevně nejraději, aby si nikdo nevšiml, že v konfliktu, v němž se snažíme mít pochopení pro obě strany, jedna z nich zajala našeho pozorovatele OBSE. Veliká, leccos jiného přebíjející touha po klidu a ostražitý, ale podle potřeby i podlézavý přístup k „velkým“ jsou zjevně letitými konstantami většinového českého přístupu k mezinárodním vztahům.
Svou proruskou frakci by mohlo vedení ČSSD zřejmě uspokojit jen tak, že zařadila do své rétoriky odsouzení „fašistů“ z Majdanu a postavila by se jednoznačně na stranu Kremlu a proti legitimní ukrajinské vládě. To by ale z čistě populistického pohledu nebyla žádná trefa.
Čím ta nerovnováha vzniká? Novodobá sociální demokracie byla od samého počátku v prosinci 1989 stranou těch, kteří ze změny společenských poměrů nebyli jednoznačně nadšeni a udržovali si od ní váhavou distanci. Ne že by byla stranou samých takových lidí, ale poskytovala jim útočiště. Nakonec převedla většinu těchto lidí pod křídla demokratického režimu, podobně jako Luxovi lidovci sehráli tuto roli mezi venkovským obyvatelstvem. Opakovali tak roli, kterou sehráli různí lídři v poválečné západní Evropě – málo se dnes připomíná, že v nacismem, ale už předválečnou krizí rozvrácené Evropě kolovaly různé toxické myšlenky a jednoznačné prosazení demokratického kapitalismu si žádalo pevnou vůli a risk od klíčových politických vůdců.
U naší sociální demokracie ovšem ten obrat nebyl hladký a bezbolestný. Západní orientaci v praxi přijala, ale třeba svým rozpolceným hlasováním o česko-německé deklaraci či třeba okázalou otázkou Jana Kavana, zda lze z NATO vystoupit, si ČSSD vždy pojišťovala loajalitu lidí, kteří se s ní nikdy docela nesmířili. Jiří Paroubek pak svým lavírováním kolem amerického radaru předvedl, že tato orientace je v zásadě na prodej.
Dnes je sociální demokracie slabá a rozpolcená, její tradice najednou málo platí proti tlaku ANO, a tak její lídři reagují na každou hlučnější vnitrostranickou akci defenzívně. Mívala stranické intelektuály, kteří geopolitiku vnímali jasně, třeba Antonína Raška nebo Ivana Fišeru, ale to už je dávno. Je to škoda, jiná, sebevědomá sociální demokracie na jejím místě by klidně šla do tohoto střetu ofenzívně. Odmítla by slavjanofilské bláboly. Zdůrazňovala by, že není nic sociálnědemokratického na normalizačním sentimentu či koření se ruskému demonstrování síly. Jako strana, která kdysi střet s komunisty i nacisty prodělala, by odmítla laciné nasedání na tento pojem. Nepodléhala by dojmu, že český export se může uplatnit jen v diktaturách. A jakožto prounijní strana by neměla problém ukazovat, jak se vede po pětadvaceti letech od pádu železné opony zemím v ruské sféře vlivu, a jak těm v západní.
