Ministrův bláznivý nápad: každému dítěti dva tablety

Každé školou povinné dítě dostane dva tablety, první hned na začátku školní docházky a druhý v páté nebo šesté třídě. Platit se budou z evropských dotací, pokud je Brusel Čechům po skandálu s monitorovacím systémem nezruší. Plán ministra školství Marcela Chládka si vysloužil především odmítavé reakce, posměch i poznámky o bláznivých nápadech. Nutno dodat, že nespravedlivě.

Se stejným návrhem přišla ve stejnou dobu polská ministryně pro lidové vzdělávání Joanna Klizik-Rostkowská a pozitivní ohlas získala nejen doma, ale i v jiných zemích Evropské unie. Stát, který chce mohutnou investicí zajistit na vysoké úrovni počítačové dovednosti celé mladé generace, zaslouží přece pochvalu. O tom nemůže být sporu.

Ministr Chládek a PR specialisté, pokud je zaměstnává, by se tedy měli zamyslet, proč nedokážou veřejnosti přesvědčivě prezentovat ani rozumné kroky. Problém není jen image ministra s klukovským chováním, nedůvěryhodný se v průběhu minulých let stal samotný úřad. „Takže prosím přestaňte mluvit a udělejte to,“ rozzlobil se před týdnem na představitele tuzemského školství generální tajemník Amnesty International Salil Shetty, který přijel do Česka zkontrolovat, jak se daří integrace dětí z chudých romských rodin do běžných školních tříd. Knížecí rady šéfa světové nevládní organizace během krátké návštěvy Česka nemají žádný praktický význam a integraci Romů udělaly špatnou reklamu, svou cenu má ovšem jeho postřeh, že Češi rádi plánují a píší koncepce, fakticky však nejsou schopni uskutečnit žádnou systémovou změnu, která by zvýšila kvalitu veřejného školství. Tento postřeh potvrzuje každý. Příznivci liberálního školství z nevládní společnosti EDUin si stěžují, že reforma ministryně Petry Buzkové sice počátkem století školám uvolnila osnovy a nechala je vytvářet vlastní vzdělávací programy, v čem to ale prospělo vzdělávacímu systému, není dodnes zřejmé. Podporu technického vzdělávání vyznává každá česká vláda, průmyslníci však dodnes reptají, že jde jen o prázdné proklamace.

Rozvrat jednotného vzdělávání

Jádrem všech neúspěchů je slabost ministerstva školství, které nedokáže do školní reality prosadit vůbec nic. Vždy, když se o něco pokusí, narazí na zájmy nějaké silné profesní skupiny a tím všechno skončí. Zrušení zvláštních škol a integrace jejich převážně romských žáků narazila na lobby učitelů, ze kterých čtyři pětiny spojování tříd méně a více perspektivních žáků odmítají, navíc ještě podporovanou krajskými politiky, kteří by rušením zvláštních (dnes praktických) škol přišli o část svých kompetencí.

Ministerstvo se proto snaží jít zájmovým skupinám na ruku, jak je vidět z ambiciózního plánu na obnovu duálního vzdělávání. Kdyby se podařilo uskutečnit ideál německého školství, podle kterého vzdělávací dráhu vytvářejí nejen veřejné školy, ale také soukromé podniky, které pak absolventy zaměstnají, šlo by o největší převrat v polistopadovém školství.

Ministr Chládek při prosazování duálního systému chystá skutečně revoluční změny, jako je zrušení financování podle počtu žáků, kteří se v nich učí, přesto jeho aktivity opět vzbuzují skepsi. Především z toho důvodu, že za podnikatelský sektor slibují součinnost pouze Svaz průmyslu a Hospodářská komora, které sice efektivně fungují jako lobbistické skupiny, převzít odpovědnost za vzdělávání celých generací však nemohou ani náhodou. Celý plán možná skončí vytvořením určitého typu chráněných dílen, na které si podniky vybojují daňové slevy a státní příspěvky, ve kterých ale mladí zaměstnanci odborně neporostou a ani v nejmenším se nenaučí, jak uspět na trhu práce.

Stejně tak ministerstvo dokáže jen trpně poslouchat lobby vysokých škol, které si zajistily prakticky neomezené prostředky z Evropské unie na nákup technického vybavení a vědeckých přístrojů, se kterými si většinou nevědí rady, a proto teď dostanou ještě další dotace v řádu desítek miliard, aby přetáhly výzkumníky z podnikového sektoru.

Na slabost ministerstva školství a jeho podřízenost profesním sdružením reagují rodiče podle očekávání. Nespoléhají na stát a berou budoucnost svých dětí do vlastních rukou, když se je snaží dostat do lepších základních a elitních středních škol. Tím vzniká další silná lobby, před kterou stát pravidelně ustupuje. Školství v důsledku slabosti státu plní pouze část svého úkolu. Dokáže zajistit školní docházku pro většinu populace až do osmnácti let, nedokáže však zařídit, aby vzdělávací systém zabránil tomu, že se budou reprodukovat a tím také betonovat sociální rozdíly mezi různými vrstvami.

Rozdělování tabletů je v této souvislosti nedoceněný nápad. Zajistí nejen lepší počítačovou gramotnost, ale sníží handicap dětí z chudších rodin, které si tablety dovolit nemohou. Jde jen o to, aby měl tentokrát Chládek dost síly k realizaci a překonal tak prokletí nečinnosti, která postihla ministerstvo ještě před jeho nástupem. Nebude to snadné, učitelé se už nechali slyšet, že tablety k výuce používat nebudou, protože je sami neovládají.