Provařené dny 4: Co po těch filmařích vlastně chci?
Jsou v životě profesionálního diváka projekce, které utkví nejenom tím, co během nich člověk viděl na plátně, ale také děním a atmosférou v sále. Hlásím, že mi letošní Vary přinesly první takovou. Pouštěl se ten prý, ajaj, velice drsný ukrajinský film ve znakové řeči jménem Kmen. A drsný tedy byl – v mnoha ohledech. Ajaj. Promítání pro novináře začínalo v půl desáté večer, míra energičnosti a schopnosti soustředěného vnímání tomu odpovídala, v mém případě tedy určitě. Vzhledem k tomu, že Kmen má pověst festivalového hitu, bylo v sále plno a tedy i horko a po dni provozu vskutku důkladně vydýcháno. Zmírnit to měl ventilátor, jeho jediným příspěvkem k atmosféře ale bylo docela intenzivní industriální hučení. U jiného filmu by se utopilo ve filmovém zvuku, jenomže Kmen je film mimořádně tichý, pokud zrovna někdo nesténá strašnou bolestí těla i ducha. Bouřlivá hádka ve znakové řeči moc hluku nenadělá a režisér Myroslav Slabošpyckyj podobně jako jiní festivaloví tvůrci ctí zásadu, že hudba je pro „másla“. Takže toho hučení si jeden skutečně užil, kdybych po projekci nebyl tak ubitý, šel bych si to s tou mašinou vyřídit.
A teď k tomu filmu. V mnohém budí respekt, málokdy se vidí taková inscenační zručnost, promyšlenost. Kmen je přitom Slabošpyckého celovečerní debut. Taky mu skutečně nedělá problém vystavit publikum různým typům skutečně extrémní zátěže. Do domova pro sluchově postiženou mládež přijde nový kluk, stane se členem místního gangu – mladíci jsou dost efektivní a naprosto bezohledné společenství, za kterým zůstávají mrtví, zabití často jaksi mimochodem a potom rychle zapomenutí. Hrdinovi se líbí jedna z dívek, které parta prostituuje, upne se na ni, z toho mohou být jenom problémy. A taky jsou.
Jednoduchou story Slabošpyckyj vypráví v dlouhých a přesně vedených záběrech plných ticha, v němž znějí jen kroky v prázdné chodbě nebo na cestě v parku. Pochopení konverzací ve znakové řeči nijak neusnadňuje a v několikaminutových statických záběrech toho postavy napovídají skutečně docela dost – asi to má posílit dojem, že se ukazuje život nějaké jiným jazykem mluvící smečky, kmene, který je sám pro sebe a lidé mimo něj pro jeho příslušníky neznamenají nic. Autor testuje výdrž publika různými způsoby – záběry typu „a teď se budeme chvíli v reálném čase dívat na to, jak spolu dva lidé za oknem mluví, ale nebudeme slyšet, co říkají“, jsou spíš než prostým testem trpělivosti náročnou zkouškou schopnosti přežít. No, pak jsou tu místa, v nichž se něco děje, jež přinášejí jiný druh zátěže. Násilí a bolest je Slabošpyckyj schopný zobrazit způsobem, jenž – sice jaksi prvosignálně – ale velmi silně zasáhne, ani k tomu nepotřebuje ukazovat naturalistické detaily. Ještě víc než krvavé finále mě zdeptala protahovaná scéna pokoutně provedeného potratu. Přiznávám, že jsem ji – ač relativně otrlý divák – nedal.
O Kmenu jsem už dřív na festivalu byl svědkem docela zaujaté diskuse. Obhájce toho filmu zdůrazňoval, že něco jako Kmen v životě neviděl. Já asi taky ne. Zároveň si ale nejsem jistý, jestli unikátnost se v tomhle případě rovná velikosti. Jestli to spojení formální suverenity a různých podob extrému táhne něco víc než potřeba dokázat světu, že to dokážu, předhodit mu film, který má všechny atributy festivalového hitu, etablovat se. Ale možná Slapošpyckého podceňuju. Nevím.
V něčem podobné pocity jsem měl i po projekci mezinárodně dost úspěšného polského filmu Ida – Kmenu se nepodobá prakticky v ničem. Obrazově velmi kultivovaný (černobílý a ve zřídka užívaném formátu 1,37: 1). Klášterní novicka v Polsku na začátku šedesátých let o sobě zjistí, že je původem židovka. Spolu s tetou – paní dost do světa a někdejší komunistickou prokurátorkou – vyráží zjistit, jaký přesně byl osud její rodiny. Zároveň je konfrontovaná se světem a jeho lákadly. Film natočil Pawel Pawlikovsi, který vyrůstal a první snímky vytvořil v Anglii (třeba působivé Moje léto lásky). Ida je taky film udělaný zručně a, ehm, hezky – všechno v něm je jaksi na svém místě a správně, dalo by se říct, postavy obou protagonistek dobře napsané a zahrané, autorům se přitom povedl vyhnout se zbytečnému vysvětlování, některá témata nechali zaznít spíš latentně, přesto ale silně. Ale stejně. Zase jsem měl dojem, že sleduju nějakou rychloexkurzi po důležitých a žádaných tématech, film, vytvořený s ohledem na momentální poptávku na festivalovém trhu. Třeba je ale problém spíš ve mně. Těžko by se mi formulovalo, co vlastně po těch filmařích chci. Asi na tom jsem jako ten americký senátor, po kterém novináři chtěli, aby jim popsal, co je to pornografie: definovat to neumím, ale když to vidím, poznám to.
Provařené dny 3: Od večírku k ukrajinské revoluci
