Lekce komunismu: Zapři minulost, získáš moc
Státní bezpečnost byla legitimní organizace na ochranu státních zájmů. Současná vláda slouží cílům amerického imperialismu v Evropě, Vladimir Putin je naším přirozeným spojencem. Takové názory jsou obvyklé a společensky přijatelné také v Německu, uvědomili si s překvapením tamní elity. Sdílí je totiž značná část členů postkomunistické strany Die Linke, která přebírá vládu ve spolkové zemi Durynsko, když jí přitom pomáhají sociální demokraté a Zelení.
Během uplynulého týdne dokončila vznikající rudo-rudo-zelená (německy rot-rot-grün) koalice jednání o svém programu a rozdělila ministerské posty v durynské zemské vládě. Zbývá poslední krok, zvolení šéfa místní pobočky Die Linke Bodo Ramelowa premiérem. Volby proběhnou v prvním prosincovém týdnu v zemském sněmu, kde mají koaliční strany většinu 46 z 91 hlasu, a pokud půjde všechno podle plánu, stane se Ramelow prvním premiérem v dějinách Německa, který pochází z komunistické strany a který přitom vyhrál v demokratických volbách.
Není snadné pochopit, jak je možné, že staří komunisté a vyznavači starých pořádků získali znovu nejvyšší moc v části východního Německa, které svou vládou zdevastovali. Odpověď by však měla zajímat obyvatele všech zemí bývalého sovětského bloku, kde komunisté dosud udržují svůj vliv a průběžně se ho snaží zvětšit.
Čtěte také: Euroskeptici mají i v Braniborsku a Durynsku 10 procent
Východní Německo se stalo novým příkladem, jak se komunisté dokážou přizpůsobit demokracii a využít ji ke svým účelům. Durynská sociální demokracie (SPD) by nemohla vstoupit jako menší partner do koalice s postkomunistickým premiérem, kdyby to neodpovídalo strategii spolkového vedení SPD pod předsedou Sigmarem Gabrielem. Ten sice loni sestavil spolkovou vládu s křesťanskodemokratickou kancléřskou Angelou Merkelovou, má však sám zájem o kancléřské křeslo a ze současných poměrů na německé scéně je zřejmé, že proti nejsilnější křesťanské demokracii (CDU) může mít šanci jen široká levicová koalice jako v Durynsku, i když na spolkové úrovni by ji jistě vedla SPD. Gabrielův názor není ojedinělý a sdílejí ho také mnozí zelení. Na celostátní úrovni a v řadě spolkových zemí jsou sociální demokraté i zelení odsouzeni hrát trvale jen druhé housle pod kuratelou CDU, příklad Durynska ovšem ukazuje možnost, jak se z ní dostat. Třeba to sociálním demokratům nakonec vyjde, výnosy však zatím sbírají Die Linke.
Úspěch postkomunistů však má ještě hlubší důvod. Přinejmenším v Durynsku se uplatnili díky nostalgii po minulém režimu jako nejstabilnější strana. V prvních volbách roku 1990 nedostali ani deset procent, pak však jejich obliba postupně rostla a před deseti lety se přiblížila ke třiceti procentům, kde od té doby setrvala. Pomáhá jim k tomu tradiční jádro disciplinovaných starších voličů, kterých sice ubývá, při klesající volební účasti však má jejich podpora stále vysokou cenu. Podstatný je fakt, že se postkomunisté stávají přijatelnou stranou pro mladší generaci, která východní Německo nezažila. Durynská organizace Die Linke kandiduje do zemského sněmu členy komunistického aparátu z minulého režimu, třeba úředníky rozhodující o výjezdních doložkách, přesto jsou jejími tvářemi noví lidé. Předpokládaný premiér Ramelow je odborář ze západního Německa, jednání o koalici vedla Susanne Hennig-Wellsowová, které bylo při pádu berlínské zdi teprve dvanáct. Hennig-Wellsowové nedělalo nejmenší potíže připustit v koaliční smlouvě klauzuli, podle níž „NDR byla diktaturou a v některých důsledcích bezprávním státem“. Nastupující generaci v Durynsku to stačí. Právě mladí sociální demokraté rozhodli o tom, že je možné se spojit s bývalými komunisty, i když ve východním Německu jejich stranu zlikvidovali.
Pokud Ramelow opravdu získá v durynském sněmu většinu, začne nová kapitola německé politiky. Jak skončí, to se komentátoři neodvažují předvídat. Při pohledu z Česka je však už dnes vidět, kde jsou největší rizika pro případný návrat komunistů také v této zemi. Zdejší KSČM ani postkomunistickému křídlu sociální demokracie, ani jiným radikálně levicovým formacím typu Zemanovců se dosud nepodařilo získat vůdce s čistou minulostí. Jsou stále závislé na představitelích normalizačního aparátu. Také nedokážou, co se daří jejich německým soudruhům, kteří klidně zapřou svoji minulost, aby obnovili moc. Teprve až KSČM či jiná příbuzná strana získá dostatečně schopného vůdce nezatíženého minulostí, mohou se staří komunisté vrátit také v Česku.
