V Řecku mají odvahu ke skoku bohužel jen blázni

Referendum je nástroj, který by se asi měl používat jen tehdy, když je u obou variant jasné, kam povedou. Řecké referendum dnes jako takový nástroj posloužit může, ale je to hodně nepravděpodobné. Před referendem se zdálo, že vyhrají zastánci eura, což ale obnáší přesně to šetření, které Řekové před půl rokem ve volbách dvoutřetinovou většinou odmítli. Mohou nové volby po tak krátké době přinést vítězství tradičnějším, méně radikálním stranám, než je Syriza? Premiér Alex Tsipras si zatím drží popularitu pořád dosti vysoko, ale co je to za stratéga, když týden před referendem zavře svým občanům banky? Aby jim připomenul, že až eurozóna odejde a oni osamějí s ním, nebudou peníze?

Řekové jsou ve stavu totálního zmatku, a je docela jednoduché určit hlavní důvod toho zmatku. Po pěti letech hospodářské krize setrvává Řecko po pás v krizi, jaká v poválečné západní Evropě nemá obdoby (úbytek národní ekonomiky o 25 procent je dokonce víc, než o kolik se zmenšily národní ekonomiky většiny států postiženým ve 30. letech minulého století Velkou hospodářskou krizí). Jen ekonomičtí dyslektici mohou dál setrvávat u názoru, že Řecku členství v eurozóně a s takovými členy, kteří nemají zájem ho trvale dotovat, prospívá. Už dávno měl být na pořadu dne návrat k drachmě. Tragédií je, že původní politický establishment – hlavně konzervativní Nová demokracie – který by snad měl schopnost zemi přes nevyhnutelný chaos a další pád životní úrovně jakž takž spořádaně převést, nebyl mentálně odchodu z eura schopen. Odvahu postavit se na na kraj odrazového můstku a rozhoupat ho mají pouze radikálové, kteří ale asi nebudou ve vodách národní měny umět plavat.

Řecko se tak stává posledním – a dramatickým – příkladem trendu, kdy některé věcně vzato naprosto rovnocenné varianty řešení nějakého problému ztratily místo ve středu moderní politiky a ocitají se vytlačeny na okraj. Mít vlastní měnu znamená mít měnovou suverenitu, tedy možnost tisknout si vlastní peníze, určovat úroky a směnný kurs k dalším měnám – všechno samé legitimní nástroje hospodářské politiky. Někdy se podle konkrétní situace může zdát, že s přijetím jiné měny se výhod pojí ještě víc. Ale okolnosti se neustále proměňují a varianta vlastní měny musí být pořád na stole.

Podobné zúžení vidíme i u jiných velkých témat: když například obyvatelstvo v nějaké západoevropské zemi získá pocit, že víc přistěhovalců a azylantů už nezvládne, dozví se, že podle evropského práva jeho vláda není už tak úplně pánem svých hranic a své přistěhovalecké politiky. To byla hlavní příčina raketového růstu Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) v Británii, což byla původně vnitrostranická rebelie v Konzervativní straně. A jenom kvůli úspěchům UKIP dostal britský premiér Cameron pocit, že musí vypsat referendum o vystoupení Británie z EU.

Jiným příkladem je tempo, jakým se v posledních zhruba 15 letech na Západě mění hranice toho, co ještě patří k dobrému tónu a čím se člověk v médiích dostává na okraj. O tomto víkendu na sjezdu Alternativy pro Německo, která se neustále potýká s výtkou, že jde příliš doprava (což v německém politickém žargonu znamená: směrem k nacismu nebo aspoň xenofobii) jeden z vedoucích činitelů Alternativy Konrad Adam za všeobecného aplausu prohlásil: Za pravičáka dnes platí ten, kdo chodí do řádné práce, svoje děti posílá včas do školy a podržel si názor, že rozdíl mezi mužem a ženou se dá poznat pouhým okem.“

Ještě ani nedohlédneme, do čeho může konfrontace mezi Syrizou a zbytkem eurozóny vyústit, ale hlavní poučení je už teď jasné: nenechávat normální, přirozené pozice extremistům.