Kde jste byli, když padala Zeď?

Pro dnešní sloupek jsem sice měla původně připravené jiné téma - šestisté výročí zahájení kostnického koncilu v jeho evropské (reformatio ecclesiae in capite et in membris) právě tak jako české dimenzi (pašije českého reformátora Jana Husa). Jenže od pádu Berlínské zdi uběhlo již neuvěřitelných dvacet pět let.

Na internetových stránkách rakouského deníku Kurier je zřízen blog, na němž jednotliví přispěvatelé odpovídají na otázku "Kde jste byli, když padala Zeď?" Některá zamyšlení jsou zajímavá, jiná půvabná, některá povedená více, jiná méně, ale ve všech se odráží něco, na co jako by česká společnost právě v těchto dnes poněkud pozapomněla: Stalo se něco naprosto, neopakovatelně, jedinečně úžasného, a my všichni jsme šťastní, že jsme mohli být u toho. Jde o vzpomínky na událost, na pocity s ní spojené. Velmi pěkně je vyjádřil například současný rada vyslanectví USA v Rakousku, Robert J. Greenan, který byl v roce 1989 v Západním Německu na studentské výměně: "U Braniborské brány stáli lidé na Zdi až do rána a vytloukali z ní kameny. Ještě dnes slyším tok-tok- tok nesčíslných kladiv. V těch ranních hodinách jsem měl pocit, že svět se právě změnil navždy, měl jsem pocit štěstí a svobody."

A to je právě to jedinečné, co všichni ti, kdo u toho byli, měli štěstí prožít: pocit, že svět se mění a mění se šťastně ke svobodě. A to je něco, co vůbec není samozřejmé. Svět se mění neustále, ale pocity svobody a štěstí lze u těchto změn zažívat jen velice zřídka. Listopad 1989 byl v tomto ohledu naprosto výjimečný. Osobně považuji za velké štěstí, že jsem 17. listopadu 1989 mohla "být u toho". Po pravdě řečeno nemám na tom žádnou obzvláštní zásluhu. Účast na demonstraci k výročí úmrtí Jana Opletala jsem neplánovala a na pražský Albertov jsem se dostala na základě spontánního rozhodnutí následovat několik sveřepě vyhlížejících kamarádů, které jsem potkala náhodně na ulici a kteří nadcházející akci charakterizovali slovy "Pojď s námi, bude to stát za to, bude mela." Ze všeho, co se ten večer událo (a bylo toho hodně) ve mně vykrystalizovala jedna vzpomínka, kterou opatruji dodnes jako vzácný poklad mimořádné ceny, neboť je to vzpomínka na pocit, který nelze srovnat s žádným jiným.

V jednom okamžiku, krátce po zahájení shromáždění na Albertově začalo zdola od Vltavy směrem k tribuně, poblíž které jsem stála, stoupat skandování shromážděných davů, které znělo jako blížící se bouře. Pocit úžasu nad zjevně ohromným počtem shromážděných vystřídal šok, zda mne nezradil sluch, když jsem konečně porozuměla slovům, která dav skandoval. Několik vteřin poté, uprostřed burácejícího příboje hlasů, jsem pak náhle a v zářivé jistotě věděla, že je to konečně tady, že svět zdánlivě nehybně věčného východního bloku se rozpadá v prachu, že právě v tomto okamžiku je mi můj život vrácen, a že je mně právě devatenáct let a že moje budoucnost právě vstala z mrtvých, že stojí přede mnou v celé své překrásné zářivé mnohoznačnosti, kterou jsem tehdy nevnímala jako nevýhodu nebo ohrožení ale pouze jako dech beroucí nekonečné množství vzrušujících možností, naplnit ten nový život, který mi byl v tom okamžiku dán, vším, co bude stát za to, a o tom, co za to stojí a co ne, budu rozhodovat jenom já a nikdo jiný.

Po všechna příští léta mne tento pocit neovladatelného štěstí doprovázel, a je se mnou dodnes. Někdy, občas, když se pokouším vysvětlit studentům charakter opravdu velkých historických změn a způsob a intenzitu jejich dopadu na společnost, sahám k této své vzpomínce a klopýtavě zkouším jim ji předat. Jde to většinou ztuha. Všichni se zdvořile, někteří trochu útrpně usmívají. Celkem donedávna jsem měla ve zvyku uvádět tyto své pokusy slovy "Jak si všichni pamatujeme, při pádu Zdi se se společností stalo to a ono ..." Než mi konečně došlo, že jediný, kdo si PAMATUJE, co se při pádu Zdi stalo, jsem v celé posluchárně jenom já, že čas je neúprosný, že i já už jsem součástí historie, že už jsem pamětník, který nemůže předat svoji historickou zkušenost těm, kteří ji nezažili a kteří ji znají jenom z vyprávění a knih. A přitom jsem se ve svém životě, až dodnes, nikdy necítila ani o den starší než v ten podvečer na pražském Albertově, a to právě pro plamen té jedinečné vzpomínky, který stále hoří.

Opravdu velké, především šťastné historické okamžiky to mají opravdu těžké. Mají natolik mimořádný emocionální náboj, že každý, kdo se jim připlete do cesty, vzpomíná na ně s odstupem doby jako by v mlze opilosti a poněkud, někdo více, jiný méně, se stydí za to, jak vykolejeně se tehdy choval, a pokouší se své jednání zpětně racionalizovat. Ti, kteří "u toho" ať už z jakéhokoliv důvodu nebyli, a kolektivní emocionální opilost tak nezažili, často vyslovují pochybnosti o události a jejích aktérech právě proto, že jejich emocionální angažovanost jim přijde odcizující a i tak trochu podezřelá. A nakonec, dějiny se nezastaví v jediném okamžiku, kdy vyzařují nejvíce svoji sílu, jdou dál a semílají nás všechny v každodenní konfrontaci s realitou života individuálního i společenského, který někdy vypadá i jako přímé popření a výsměch tomu jedinému dokonalému okamžiku, v němž se na chvíli zastavila nejen každodennost, ale i sám čas a s ním i běh soukromých životů každého z nás.

To ale neznamená, že by tento jediný dokonalý okamžik byl proto menší. Je to historický okamžik a proto netečný vůči všem našim pokusům jej rozebrat a přizpůsobit nám samotným, našemu aktuálnímu názoru na to či ono, netečný vůči vině, kterou se mu snažíme mnohdy přičíst za naše vlastní nespokojenosti a selhání, netečný vůči oslavným projevům i rádoby ironickým úšklebkům. Buďme šťastni, že jsme ho mohli prožít a že na něj můžeme vzpomínat. Byl to šťastný okamžik.