Odchod sovětských vojáků? Bylo jim to jedno, pro Rusko nic neznamenali
ODCHOD OKUPANTů
ROZHOVOR
24
Před pětadvaceti lety z území Československa odešel poslední sovětský voják. Atmosféru, která tehdy panovala v kasárnách, zachytila na stovkách snímků fotografka Dana Kyndrová. „Bylo jim to jedno. Vojáci věděli, že proti báťuškovi nic nezmůžou a půjdou tam, kam zavelí,“ řekla v rozhovoru pro deník ECHO24.cz dokumentaristka. Výstava S nimi a bez nich… je k vidění v pražské Leica Gallery až do konce léta.
K cyklu fotografií uvádíte, že jste se nesnažila zmapovat odchod sovětské armády, ale zachytit tehdejší atmosféru mezi vojáky. Jaká byla?
O dokumentaristech se vždycky říká, že se snaží mechanicky zachytit událost. O to mi ale vůbec nešlo. Fotila jsem už normalizaci, jejímž zahájením byl rok 1968, a jejímž završením byl právě odchod sovětských vojsk. Tehdy Sovětský svaz ještě existoval, ale bylo jasné, že spěje ke krachu.
Chtěla jsem zachytit, jak se rozpadá. Zachytit tu ubohost a apatii vojáků, protože u Rusů, u obyčejných lidí, to tak skutečně bylo. Jsou zvyklí, že báťuška nahoře rozhodne a oni nic nezmůžou. Takže jim to bylo v podstatě jedno. Když jsem třeba těm vojákům říkala: ‚To je bezvadný, že jdete domů, co?‘ Tak oni říkali odevzdaně: ‚Tak co, tak Gorbačov rozhodl, tak půjdeme zase jinam. Je jedno, jestli jsme v kasárnách tady, na Ukrajině nebo v Rusku. My stejně nikam nemůžeme.‘ Obyčejný člověk v Rusku je nic. Samozřejmě něco jiného byli důstojníci, kteří tu měli rodiny a měli se tu dobře.
Primárně jste se tedy zaměřila na zachycení života obyčejných Rusů v kasárnách?
Život obyčejných lidí je pro mě vždycky primární. Zaměřila jsem ale i na ten dekor – komunistické kulisy zchátralých kasáren. Na výstavě jsou fotky jenom černobílé, na nich to tolik vidět není. V roce 2003 jsem ale dala dohromady knížku, kde jsou fotky i barevné. Vyniknou tak barvy komunistických kulis – žlutá a červená. Je to jediný projekt, který jsem dělala barevně. Cítila jsem, že pro zachycení agitační výzdoby je barva důležitá. Hlavní myšlenkou cyklu tedy bylo zachytit ty ubožáky v chátrajících komunistických kulisách, které se sice rozpadají, ale stále ještě jsou.
Jak dlouho jste se odchodu vojáků věnovala?
Fotila jsem to asi tři čtvrtě roku. Dohoda se podepsala v únoru v roce 1990 (dohodu o stažení sovětské armády z Československa uzavřela federální vláda s předsedou Nejvyššího sovětu SSSR Michailem Gorbačovem 22. února – pozn. red.) a než se to rozjelo, bylo léto a poslední vojáci odešli v červnu 1991. 21. června odjel poslední vojenský transport, generálplukovník Eduard Vorobjov odletěl 27. června. Mezitím měl 24. června Michael Kocáb s kapelou Pražský výběr velký koncert na Výstavišti. Tam byl i Frank Zappa, tehdy už nemocný (americký hudebník zemřel o dva roky později na rakovinu prostaty – pozn. red.). Jmenovalo se to Adieu, Soviet Army. V Milovicích je pak hlavní náměstí, které se jmenuje 30. června. Podle dohody měly vojáci nejpozději do tohoto data odejít.
Jedna z fotografií, na které jsou zobrazeni vojáci s igelitovými taškami v rukou s dárky pro představitele města, pochází ze slavnostní vojenské přehlídky ve slovenské Rožňavě. Jaká byla atmosféra tam?
Jednak jde o fotku vojáků s taškami, a pak ještě snímek tribuny, nad kterou visel transparent ‚Odcházíme. Přátelství zůstává.‘ To bylo heslo odchodu, bylo to i na plakátech, viselo to všude. Letěli jsme tam z Kbel vojenským letadlem s komisí (parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk z Československa v čele s Michaelem Kocábem – pozn. red.). V Rožňavě byla ceremonie a bylo to úplně panoptikální. Mysleli si, že na tu přehlídku přijde půlka města a on tam nikdo nebyl. Jenom představitelé města, kteří museli. Ti dělali stafáž. Hovořil na pódiu za Rusy důstojník a říkal, jak to tady dobrý a jak pomáhali na polích. Já jsem si říkala: ‚Oni vůbec nevědí, která bije.‘ Loučili se stylem: naše mise skončila, tak jdeme dál.
V taškách s obrázkem Kremlu měli vojáci dárky pro představitele města – takové malinkaté dělo nebo prospekty Moskvy. Na Slovensku bylo vojáků méně, logicky. Potřebovali být spíše v Čechách, blíž Západu. Takže ze Slovenska zmizeli i brzo (odchod sovětských vojsk ze Slovenska byl ukončen 22.12.1990 – pozn. red.)
Výstava ale obsahuje i novodobé snímky z míst, kde vojáci pobývali. Jaké bylo se na ty místa vrátit?
Vrátila jsem se tam před Vánocemi, zrovna v takovém ošklivém počasí. V Milovicích jsou domy, kde vojáci bydleli, většinou opravené. Ale v Ralsku chodíte v lesích po stezkách a neustále narážíte na ty ruiny. U Mimoně bylo kdysi letiště, které muselo mít obsluhu, takže je tam obrovská škola rozpadlá, sídliště, domy jsou vyplundrované. Češi jako správní krtci všechno železo vykutali. Co s tím ale, kdo by tam dnes žil, práce tam není. V Milovicích se domy opravily a ještě se opravují tzv. kyjeváky, takové malé krychle, které si lidé mohou koupit. Výhodně je to hlavně pro mladé lidi, byty nejsou drahé a ještě jsou za půl hodinky v Praze. Pak jsou tam ještě starší domy z první republiky, ve kterých žili důstojníci.
Jak jste se do kasáren sovětských vojáků vůbec dostala?
To i ti generálové se divili, jak jsem se do kasáren dostala. Měla jsem tu výhodu, že umím rusky a také, že jsem ženská. Tehdy mi také bylo o pětadvacet let méně, foťák jsem měla v torně od plynový masky, takže jsem nevypadala, že bych jim chtěla nějak škodit, jako nějaký fanatik, občas jsem na někoho udělala oči a prosmykla se.
Kolik jste zhruba fotek pořídila?
V archivu jich mám asi 400, ale vlastně to nevím, všechno jsem si nenechávala. Mám takový systém, že trochu s odstupem podobné fotky třídím a nechávám si jen ty, které jsou dobré a které chci.
Cyklus snímků putoval i zahraničním. Kde se výstava objevila?
Naposled byla v Kyjevě, v roce 2014, a měla bouřlivý ohlas. Udělali jsme to na hlavním náměstí v Chrámu svaté Žofie ve spolupráci s Českým centrem. Já jsem tam bohužel nebyla, protože jsem provázela v Africe, poslala jsem alespoň takovou zdravici. Až jim budou odcházet vojáci, tak že to určitě budou slavit mnohem více než my. Protože, když od nás sovětští vojáci odešli, lidé to ani tak nebrali. Pak jsme výstavu uspořádali ještě ve Lvově.
Výstavu jsem chtěla udělat i v Rusku. V Moskvě jsem zašla do Moskevského domu fotografie, ředitelka byla nadšená. Chtěla udělat velkou výstavu na téma sovětská vojska v Československu 45, 68 a odchod. Říkala jsem, že to asi těžko, že to v Rusku neprojde. Ona oponovala, že Rusko je dneska jiné, že to nebude problém. V Praze jsem pak o výstavě mluvila s Pavlem Dostálem, tehdy ministrem kultury, a on vymyslel, že by se to mohlo jmenovat Tři O – osvobození, okupace, odchod. Začala jsem pátrat v archivech, vybrala jsem nejlepší fotky z roku 1945 a 1968 a připravili jsme výstavu. Myslím, že to bylo na podzim 2004. Už to bylo všechno zabalené, připravené, že to odešleme do Moskvy. Najednou volala ředitelka centra, jaké všechny fotky tam jsou a jak se to bude jmenovat. Výstava nakonec nedopadla. Rusům se nelíbilo spojení let 1945 a 1968. Pro ně je to nesmírně urážlivé. Když tady byl Putin, jedinou větu řekl k roku 1968, že to byla chyba. A to vlastně byla jejich jediná omluva. Pak jsme se ještě dozvěděli, že ředitelce centra hrozili, že pokud tu výstavu uspořádá, nebude rekonstrukce domu fotografie, která byla plánovaná. Hledání fotek z těchto let jsem se ale věnovala dál, vyvrcholilo to velkou výstavou v Mánesu v roce 2008.
