Borci na tenise, legrace první obětí
Martin Roman a Ivo Rittig na výletě, který stál za to být dokumentován knihou. Předsedové nechtějí v neděli do televize. Šok! Horor!
Studnice policejních odposlechů je – dle stránek dnešních vydání soudě – krátkodobě zavřená. Lidové noviny na titulní straně uveřejňují společné fotky pověstného politického podnikatele Iva Rittiga a někdejšího šéfa ČEZ Martina Romana. Tím, že dokumentují kontakty těchto dvou veličin zdejšího veřejného života jsou podle deníku unikátní. Pocházet mají z roku 2009! Ve stínu takzvané toskánské aféry odletěl soukromý tryskáč do chorvatské Poreče. Na palubě se sešli zajímaví pasažéři: tehdejší šéf energetického gigantu ČEZ Martin Roman, dvojka společnosti Daniel Beneš a – lobbista Ivo Rittig. Z VIP zájezdu vznikla fotokniha, kterou se nyní LN podařilo získat.“ A to mě tedy zajímá – jaký účel taková věc může mít. To se jako Ivo Rittig za dlouhých monackých večerů uvelebuje na balkóně či kde a nechá se unášet proudem vzpomínek nad fotkami, které – z publikovaných exemplářů soudě – fakt nejsou pěkné a lidem na nich to taky zrovna nesluší? Nebo je ta kniha VIP dárek pro VIP známé ve stylu „a jako pozornost pro vás máme láhev stodvacetiletého koňaku a knihu obrázků Iva Rittiga a Martina Romana jak letí do Chorvatska na tenis“?
Podle LN ale ty fotky mohou hrát roli při vyšetřování. „... polostátní ČEZ v té době začal ve velkém investovat do solárních elektráren a mimo jiné se schylovalo k miliardovému odkupu obřího projektu Amun.Re v severočeském Ralsku, za nímž podle řady indicií mohl stát Rittig. Ale nejen to. ČEZ několik měsíců po výletu do Poreče vypsal desetimiliardovou zakázku na provoz datových center, o niž se ucházela i neprůhledná firma Alseda. A v ní opět figurovali lidé z Rittigovy blízkosti.“
Právo otevírá příkladem tendence pro mě dost záhadné – sklonu politiků a části novinářů řešit televizní pořad Otázky Václava Moravce, přikládat mu nepřiměřenou důležitost, váhu. Jenom to vysvětluje, jak mohla být zpráva o tom, že předsedům stran se nechce jít v neděli, kdy se budou očekávat výsledky evropských voleb, do OVM nechce jít, za to nejdůležitější, co včerejšek přinesl. Uvedenou navíc dramatickým titulkem „Politici se vzepřeli Moravcovi, nepřijdou“.
Mladá fronta Dnes informuje o další možnosti jak obsadit český post v evropské komisi. Mohla by na něj zamířit Zuzana Roithová z KDU-ČSL lidovci prý „spoléhají na to, že by si mohli vyjednat podporu u hnutí ANO. Dobře informované zdroje z koaličních stran naznačují, že ANO by touto dohodou mohlo dosáhnout oslabení ČSSD (tím, že by nedokázala prosadit svého kandidáta), a mohlo by od lidovců výměnou získat příkladnou podporu při obsazování klíčových pozic – třeba ve státní správě v souvislosti s reformou státní služby.“ Kandidát ANO Pavel Telička by navíc podle MFD byl těžko přijatelný v Bruselu, stal by se prvním registrovaným lobbistou na místě evropského komisaře.
Za pozornost, myslím, stojí dva rozsáhlejší texty. Článek Patrika Zandla o strategiích ruské propagandy na sociálních sítích v MFD, kde jsou hojně využívány „spící“ či čerstvě vytvořené účty, přes něž se šíří informace pochybného původu. „Třetí součástí digitálního útoku je strach. Scénáře mohou být jakkoli nepravděpodobné, hlavně když děsí a šokují. (...) Například v polovině dubna řada alternativních médií převzala zprávu o tom, že ruský letoun Su-24 elektronicky vyřadil z provozu všechny systémy amerického torpédoborce Donald Crook, z čehož američtí námořníci dostali takový strach, že hromadně požádali o propuštění do civilu. Ačkoliv se zpráva odvolávala na zprávu amerického námořnictva, nikoho nezarazilo, že ji nelze dohledat a že původce zprávy je pochybná agentura Novorus.“
Lidové noviny publikují dvoustránkový rozhovor s jednaosmdesátiletým Étiennem Davignonem, jenž podle deníku „stál u řady klíčových okamžiků dějin a potkával se s jejich aktéry“. Mluví mimo jiné o tom, že Evropa není schopná prodat svoje úspěchy. „Já poměrně často mluvím s maturanty nebo lidmi z prvních ročníků na univerzitách. A pozoruji u nich mimořádnou absenci znalostí o světě – jaký je, jaký byl. Berou pak za vděk první kritikou, která se namane. To je také důvod, proč řadu z nich zlákají extrémy zleva i zprava. (...) Útěk lidí k Marine Le Penové a Geertovi Wildersovi je důsledkem vymizení či zpochybnění kódů a úchytů společnosti, které pro ni byly nějakým způsobem důležité – třeba víra, církve. Lidé hledají úchyty nové... (...) sklízíme však i svoje vlastní plody: zejména na západě evorpy jsme z rozpadu bipolárního světa uvolnění bariér a globalizace udělali nikoli nejvyšší příležitost, ale nejvyšší hrozbu. To je i důvod, proč jeden historický koncept 19. století, národní stát, zažívá renesanci.“
V Hospodářských novinách Jindřich Šídlo vytahuje z paměti situace, v nichž se během své novinářské dráhy mohl dostat do sítě policejních odposlechů, třeba tehdy, kdy po telefonu vtipkoval s prostředníkem, jenž mu před lety domlouval neuskutečněný rozhovor s Romanem |Janouškem. Jsem si ale docela jistý, že kdyby někdo opravdu chtěl, dokázal by z těchhle pár minut rozhovorů udělat efektní kompro, které by celkem důvěryhodně prokazovalo, v čích službách asi tak pracuju. A dokázal by to i u kohokoliv z mých kolegů, třeba u těch, kteří nemají o publikování tohohle materiálu nejmenší pochybnosti. (Nikomu to pochopitelně nepřeju, ale boj proti korupci vyžaduje oběti na všech stranách).“ Jasně, je to psané v nadsázce. Ale tušení, že ve společnosti dohledu se z dělání si legrace stane docela nebezpečný zvyk, jehož bude záhodno se vzdát, považuju za temně prorocké.
Blesk se s americkými hokejisty, které ve čtvrtfinále vyřadil český tým, loučí velkorysým titulkem „Bye, bye, prasata“. Aha referuje o kriminálním případě, jehož podstatu shrnuje titulek „Místo sexu mu ukradla peníze!“. Proč to vždycky musí být takhle. copak není možné, aby to alespoň jednou bylo naopak?
