Když Baldýnský vyšívá, porozumíte světu

Na umění jakéhokoli druhu je třeba oceňovat zejména drobnou mravenčí práci, kterou autoři věnují náročnému hledání vpravdě originelní a nezaměnitelné výpovědi, nového výrazu, který tu ještě nebyl. Pro autora i publikum je taková cesta náročná – zejména trvá-li dlouho a je-li veřejná. Tento problém navěky řeší takzvaná blesková poezie, výtvor básníka Tomáše Baldýnského.

Jeho debutová sbírka vyšla v roce 2014, jmenovala se Vyšívaný vlnama a bylo to v české poezii zjevení. Odpovědný redaktor sbírky Petr Onufer tehdy dojatě prohlašoval, že něco takového dosud nečetl. Viktor Janiš psal o vyřešené šifře lidské existence, rozplýval se i vedoucí kulturní redakce České televize Petr Vizina. Kritik Ladislav Nagy pro očividně nový způsob tvorby vymyslel termín „blesková poezie“ – a literární teorie ho vděčně přijala.

Skutečně bylo proč jásat: útlá knížka, pouhých devět básní, opatřených hned dvěma podtituly Verše z titulků pro neslyšící a Básně pro novou dobu, to je nesmírně citlivé, ba niterné vyznání tvůrce, který možná stojí na prahu posledních sil. Je to výplod tří hodin génia, onoho wolkerovského vzedmutí sil před propadem, kdy se chvíli zdá, že organismu se daří lépe, než přijde nová bolest: „Taky můžeme použít banán / a dát dovnitř banán. // Jauvajs!“

Jinde na básníka doléhá celá tíha světa, v srdceryvné poémě Vymyť svůj chov odvážně navazuje na zdánlivě mrtvý německý realismus 30. a 40. let minulého století i předbíhá současnost a formuluje velká společenská přání: „Být i tím pánem nad životem, / ale i smrtí toho zvířátka. / Rozhodovat o tom, / že teď / zabijeme / tady tyhlety / nebo teď / už toho mám dost / a vymýtím celý svůj chov.“ Je neuvěřitelné, jak plasticky tu básník líčí rozervanost mocných tohoto světa, kteří trpí pod jhem vlastní vůle a jako první musejí poslouchat své příkazy, třebaže se jim kolikrát nechce.

Tak bychom mohli postupovat od čísla k číslu, ale skončeme s tím, že Baldýnský bude v české poezii navěky tvůrcem, který pro ni objevil nový poetický prvek. Rozpoznal, jakou metaforickou sílu v sobě má zdánlivě tak nezajímavé a přehlédnutelné zvíře, jakým je nutrie. Následující verše nabízejí tolik interpretačních možností, že by bylo nemístné uvádět byť jako příklad jedinou z nich:

Přeštická nutrie,
která byla teda vyšlechtěná
v Přešticích na Plzeňsku,
součástí toho boxu
je silueta města Přeštice,
na druhým je silueta Přibyslavi,
protože mezi těma organizacema
je taková spolupráce.

Veršotepectví napříč věky

Zdálo se, že Baldýnský zůstane autorem jediné sbírky, létavice, která zazáří a zhasne. Leč kdo svůj výraz jednou objeví, vzdát se nehodlá. Zformoval kolem sebe celou autorskou skupinu, která je s to držet tempo bleskové poezie, a tak konečně vyšel její manifest. Jmenuje se Na vlnách KF a ukazuje, že bleskový přístup k tvorbě je univerzální a že básníkem konečně opravdu může být každý. Sbírka navazuje na všecky dosavadní básnické proudy, které kdy byly ke čtení a které se zdály nekombinovatelné. Lze tu číst ohlasy poetismu 20. let, poezie všedního dne 50. let i aluze na horáčkovský nihilismus 80. a 90 let.

Zastoupeno je devět autorů v sedmnácti číslech. Kniha žánru „podle skutečné události“ je vyrovnání s partnerským rozchodem někoho jiného, než jsou autoři. Rámec buzerace, ale nové poetické téma: lyrický subjekt se projektuje do zkušenosti někoho jiného a plně ji přebírá za svou. Bylo by něco takového možné v dobách před sociálními sítěmi, na nichž „já“ nutně bledne před nároky „my“?

Z někdejšího láskyplného vztahu zbyl prázdný byt, v němž se opuštěný partner cítí zoufale sám a jediný způsob, jak přežít nastalou bolest, je zůstat online pro někoho „tam venku“. Možná pro příští lásku: „Sušáku věšák tiše špit’ / jak prázdný je teď tenhle byt! / Věšáku sušák opáčí / Však přijdou holky jinačí!“ Než však na ni dojde, symbolizuje kvality minulého vztahu právě dvojice sušák a věšák: „Ó věšáku, věšáku, / sušák má tě na háku!“ Pár je zajat uvnitř nekonečného dialogu, z něhož není úniku: „Kde slzy své vysuším? / Kam strasti své zavěsím? / Sušáku! Věšáku! / Zbyla jen tma.“

Verše, které se ve sbírce objevují, se pro svou libost jistě stanou klasickými: „Projděte dům do všech koutů / Najděte stín a jen stín / Sušák a věšák tu nejsou / Byli tu málem a nejsou / Kudy jen bloudí a kde jsou“, nebo: „Cizí věci v cizím pokoji / Jenom věšák, ten mi známý připadá“, nebo: „Představte si, představte si, bez čeho jsem sám v bytě / bez obrazů, kytek, pryč je všechen nábytek“. Těžko nevnímat jejich zpěvnost, volající po zhudebnění (nebo jejich výtvarnost, již tu ale nelze zaznamenat).

Třeba balada Věšák Cassidy a sušák Kid aspiruje na píseň k táborovým ohňům. Baldýnský si v ní troufá na mety nejvyšší, smíchat beatnický naturel poezie Honzy Nedvěda s měsťáckou upejpavostí Václava Hraběte:

Benzina
Pár rudých kapek u pokladny
Venku modré blesky
Vyhlídky žádný
Věšák a Sušák na konci cesty
Násilí, fet a chlast
Noční motoresty.

A tak dále. Před bleskovou poezií nezbývá než kapitulovat. Případně ji začít tvořit taky. Ostatně prý snad již vznikají stanovy Ceny Prokopa Diviše.

Tomáš Baldýnský: Vyšívat vlnama. Jako 1. svazek edice Coypus vydalo nakladatelství Myocastor v Brně roku 2014.
Tomáš Baldýnský (ed.): Na vlnách KF. Vydalo v roce 2016 jako svou první publikaci vydavatelství Kamilofil.