Hnus Mimiker. Major Zeman odráží i dnešní českou duši

V těchto dnech si připomínáme kulaté výročí prvního uvedení nejslavnějšího propagandistického seriálu českých televizních dějin (viz například zde a zde). Vzhledem k jeho postavení jako důležitého společenského fenoménu se budu dnes věnovat jemu.

Nepůjde o rozbor působení prvního uvedení seriálu na mou tehdejší dětskou duši – ačkoliv i o tom by se dalo možná napsat leccos zajímavého, především proto, že jej mám zafixován především jako zvukový vjem. Sugestivní znělka seriálu od geniálního skladatele filmové hudby Zdeňka Lišky tlumeně zaznívající z obývajícího pokoje do dětské ložnice je schopna ve mně dodnes vyvolat zasuté vzpomínky nikoliv na děje, osoby a místa, nýbrž na vzdálený stín dětského prožívání reality – stín pouliční lampy na zdi, obrys okna a věci v pokoji nořící se do tajemného večerního šera během pomalého usínání.

Vědomě jsem byla zkonfrontována s majorem Zemanem až za dlouhou dobu v dospělém věku, v době jeho znovuuvedení ve veřejnoprávní České televizi v roce 1999. Vzrušená debata, kterou znovuuvedení vyvolalo, ke mně doléhala přes hranice do Německa, kde jsem tedy již několik let pobývala. Při rozhovorech s tamními přáteli jsem se občas snažila přiblížit jim na příkladu této diskuse realitu veřejné české debaty o vyrovnání se s vlastní minulostí.

Můj tehdejší obecný úsudek o seriálu se odvíjel především od toho, že jsem dobře znala pouze jednu jeho epizodu, totiž Mimikry, kterou dodnes považuji za mimořádně odpudivou, především pro ohavné zneužití skutečného případu únosu letadla Slov-Airu a vraždy jeho pilota z roku 1972 pro vyslovení soudu nad Ivanem Martinem Jirousem a The Plastic People of the Universe. Měla jsem tehdy za to, že znovu odvysílat tohle je nechutnost a hnus, ať už se k tomu připojí jakkoliv kvalitní, kritické a vyvážené vysvětlující dokumenty a debaty.

Celý seriál jsem shlédla až za dalších několik let, když začal být volně přístupný na internetu. V té době jsem žila mimo Českou republiku déle než patnáct let a nejspíše daný odstup způsobil, že jsem se na seriál dívala způsobem, který bych sama nečekala. A byl to opět zájem ne-českých přátel o českou normalizační a post-normalizační realitu, co mne přimělo nějakým způsobem se pokusit možné působení seriálu na diváky tehdy a dnes definovat a popsat (pochopitelně zcela nevědecky, jen na základě reflexe vlastních diváckých dojmů). To byl také důvod, proč jsem se rozhodla seriál přetrpět – i když to je chybné slovo – jde o jeden ze základních kamenů normalizační propagandy, který neznat je jasnou dírou ve vzdělání.

Prvním zjištěním během sledování seriálu bylo, že mne jistým zvráceným způsobem přímo fascinuje. Při přemýšlení, co tuto fascinaci způsobuje, jsem si byla nucena záhy přiznat, že je to především aura „světa včerejška“, kterou seriál vyzařuje. Aura, podivně lákavá a odpudivá zároveň. Lákavý byl především zvuk českého jazyka, který se z úst tehdejší herecké elity linul. Čeština se především v elektronických médiích za poslední čtvrtstoletí změnila tak diametrálně, že si na ni stále nejsem schopná zvyknout, což určitě nebude jenom mýma „emigrantskýma“ ušima. Nejkrásnější kultivovanou češtinou byly v seriálu pronášeny hrůzu nahánějící dialogy, také součást téhož světa včerejška, mrazivě předvádějící bytostnou brutalitu normalizačního režimu, a to jako součást hereckých výkonů tak kvalitních, že se tomu až nechtělo věřit – z dnešního pohledu a ve srovnání s dnešním standardem seriálového herectví. A to, i když bylo jasné, že celá řada herců, i když zdaleka ne všichni pochopitelně, působila v tom nešťastném kuse s odporem.

Aniž bych se chtěla pídit po vzpomínkách a po dokumentech dokazujících to či ono, to, že v tom nehrál rád, je podle mého vnímání vidět především na „dřevěném“ hereckém výkonu představitele titulního hrdiny. Někteří zúčastnění odváděli profesionální herecké etudy hodné paměti: František Filipovský v roli zubaře Houdka z dílu Bestie, Miloš Kopecký v roli překupníka poštovních známek Kloce tamtéž, Světla Amortová v roli kořenářky Hodačové z dílu Mědirytina, Jana Dítětová v roli Jiřky z dílu Konec velké šance. Některé z těchto etud vstoupily do české kolektivní paměti jako ikony svého druhu: Kromě Jaromíra Crhy v roli otce Brůny z dílu Studna to byla určitě Stella Zázvorková v roli Berty z dílu Bestie a pochopitelně Radoslav Brzobohatý v roli agenta Bláhy (díly Hon na lišku, Loď do Hamburku, Křížová cesta, Kleště a Konec velké šance).

Dalším prvkem aury světa včerejška kromě jazyka byla výprava seriálu. Interiéry českých bytů, kanceláří i nejrůznějších veřejných prostor sedmdesátých let, jenom v náznacích modifikované pro rok, v němž se ten který díl odehrával, ale především exteriéry – česká města, pražské ulice, česká krajina, silnice, pole, vesnice. Například Plánice z dílu Vrah se skrývá v poli velice snadno vyvolala vzpomínku na ves, v níž jsem vyrostla, respektive na její dobovou podobu a atmosféru. Třicet případů majora Zemana může především pro generaci čtyřicet plus fungovat až děsivě účinně jako kulturní „blueprint“, jako odraz a obraz pokojného a harmonického světa, který je dnes nenávratně minulostí. Navzdory tomu, jestli se divák s jeho agresivní ideologickou náplní názorově ztotožňuje či nikoliv.

Nejenom jazyk a vizuální podoba seriálu musí nutně vzbudit v divákovi, který danou dobu zažil, podle míry sebereflexe více nebo méně rozporuplné zaujetí – neříkám tomu „nostalgie“, protože ta je až druhotná a zdaleka se netýká všech diváků, kteří při sledování seriálu mohou pocítit zaujetí. I vyprávění o „dobru“ a „zlu“, které seriál nabízí, obraz světa, který kreslí, je svým způsobem fascinující, a co hůř, lze v něm nalézt paralely nejenom s minulou českou společenskou realitou ale i s tou současnou. Seriál pracuje s dvěma koncepty zla: zlem všedním, místním, dalo by se říci obecně českým, daným především přízemní chamtivostí, a zlem metafyzickým: To jsou ti „oni“ z venku, jež jsou proti „nám“ až za hrob. Veleknězem řádu obránců proti metafyzickému zlu je v seriálu postava nenápadně mocného majora Žitného, jehož zázemí a vazby, především pak zdroje jeho vědění a moci (KGB?) jsou po celé vyprávění zahaleny tajemstvím. Právě tak zahaleni tajemství jsou vnější nepřátelé („oni“, neboli metafyzické zlo): Ačkoliv se v seriálu neustále hovoří o „nepřátelských centrálách“, nepřetržitě se tam bojuje proti „západnímu“ kapitalismu a imperialismu, přesto z těchto „západních“ kapitalistů a imperialistů v seriálu nevystupuje ani jeden.

Všechny postavy nepřátel se rekrutují a) z řad příslušníků Československé armády, bojujících během druhé světové války v britských jednotkách b) z řad českých „buržoazních“ emigrantů, c) z „polo-“Čechů, totiž osob pocházejících ze smíšených manželství Čechů s cizinci d) z řad sudetských, česky mluvících Němců (někteří z nich jsou definováni jako „polo“-Češi). To, že všechny záporné postavy sudetských Němců ovládají v seriálu češtinu, nemá jenom produkční důvody. Když to bylo potřeba, mohly postavy hovořit v cizím jazyce, dialogy byly pak podkládány titulky. Je to proto, že ve všech případech se jedná o „odrodilce“, odpadlíky od národa, jejichž zločinnost je zapříčiněna odpadlictvím a zároveň je podmiňuje: kdyby neměli zločinné sklony, nestali by se odpadlíky. K nepřátelským akcím motivuje tyto odrodilce nikoliv primárně nenávist k „socialistickému“ společenskému zřízení, ačkoliv takto to bývá od pozitivních postav v seriálu explicitně definováno, nýbrž především odrodilství, odpadlictví od národa. Právě ono je v seriálu personifikací metafyzicky pojatého „zla“.

Jde o neutišitelnou žízeň po pomstě na tomto národu za vlastní vykořeněnost, kterou odpadlík trpí až k finální sebedestrukci. Exemplární je v tomto případě postava kapitána (ztvárnil Jiří Němeček) z dílu Vrah se skrývá v poli. Jediným zmínky hodným „cizincem“, pokud pomineme Slováky a kubánského rozvědčíka z dílu Poselství z neznámé země, je v celém seriálu postava polského portýra z dílu Bílé linky, který sice nejprve slouží zločinným a pomstychtivým českým emigrantům, nicméně posléze následkem paklíku stokorun a slovanského sbratření se s kapitánem Hradcem mění strany a hrdinně umírá v obraně svého českého druha (asi by se dalo o zajímavé roli, kterou Polákům ve vztahu k Čechům uštědřuje tento konkrétní díl Majora Zemana, napsat mnohem více).

Seriál vypráví příběh české společnosti jako do sebe uzavřené entity, z níž se nedostane nic dovnitř ani ven. Svět za hranicemi České republiky v seriálu v podstatě vůbec neexistuje, i když vizuálně v některých dílech ano – ulice plná prostitutek z „Hamburku“ (lokace: Stralsund?) z dílu Loď do Hamburku, duny na Rujáně z dílu Modrá světla, nebo konspirační hovory na pozadí muzea Pergamon v Berlíně z dílu Bílé linky – v tomto ohledu je zajímavá role Slováků, přicházející ke slovu v dílu Tatranské pastorále, který obsahuje tytéž šablonovité atributy vykreslení „cizího“ světa, jako ostatní výlety seriálu za hranice – zatímco například Hamburk symbolizují davy prostitutek, na Slovensku je to večer v kolibě u vínka a cimbálovky.

Ve všech těchto destinacích (kromě Slovenska), i v daleké jižní Americe (lokace: Kuba?) v dílu Poselství z neznámé země, jsou to jenom Češi, kdo stojí proti sobě a bojují svůj osamělý, heroický český boj o českou duši a českou spravedlnost. A tento boj bojují hodní a zlí Češi pouze s minulostí a v minulosti. Ačkoliv seriál se odehrává od roku 1945 až do roku 1973, nepřicházejí žádné vnější hrozby ani nepřátelé, jejichž motivace by byla současná – všechny zahraniční konspirace, proti nimž bojují major Zeman, kapitán Hradec, major Žitný a plukovník Kalina, mají kořeny před rokem 1945 a 1948, všichni zavilí nepřátelé pocházejí z této doby. Prostorové vakuum tak doplňuje i vakuum dějinné – Češi, český národ, česká společnost mimo prostor a mimo čas, sama pro sebe, proti sobě a o sobě. Národ sobě. Nepřipomíná nám to něco?

Seriál Třicet případů majora Zemana může právě v této své urputně české, samospasitelné a pouze a za každých okolností k sobě se vztahující do sebe zahleděnosti vycházet současné české mentalitě vstříc mnohem víc, než by bylo dobré. Ve spojení s dalšími rysy, uvedenými výše (jazyk a „vizuál“), může být jeho sugestivnost na podprahové úrovni velmi silná. A právě proto doufám, že se ve svém vnímání tohoto klenotu české normalizační kultury přece jenom mýlím.