Provařené dny 1: Bacha na oči!
S elegancí sobě vlastní (ale stejně jsem si měl vzít ty černé brýle) se snáším z točitých schodů foyer Velkého sálu hotelu Thermal, pode mnou hemžení veřejných činitelů středního a vyššího doletu a vůbec, ehm, osobností. Jestli on zase nezačíná karlovarský filmový festival. Inu, začíná. Všechno se zdá být na místě, červený koberec a natěšení lidé kolem něj, stánky s obvyklým sortimentem. Jenom místo tradičních audin letos po kolonádě ševelí bavoráky.
Výkon jsem začal podávat bezprostředně po příjezdu. Akreditace ztracená dřív, než jsem ušel dvacet metrů od místa, kde jsem ji dostal (E., můj strážný anděli, díky!). Během korzování ve foyer si mi bezděčně podařilo přišlápnout nějaké dámě vlečku tak elegantní zadovkou, na jakou bych se asi nezmohl, kdybych se vědomě snažil. K nejhoršímu naštěstí nedošlo, ale stejně – tak studený pohled mě už dlouho neprobodl. No nic.
Zahájení. Umělý déšť na pódiu, mladé ženy v plavkách, ladné klouzání, publika nadšené volání. Marek Eben. Jiří Bartoška. A taky Mel Gibson, který si přijel pro cenu za přínos světové kinematografii. Byly kolem toho všelijaké kontroverze, aplaus, který doprovázel jeho nástup, mi taky zněl méně freneticky než obvykle, sál na jeho počest nevstal celý. Já taky zůstal sedět, ale tleskal jsem – možná projev alibistické snahy hrát to na obě strany, nebo pokus vyjádřit, že mě výběr laureáta pobuřuje jenom trošku, jestli vůbec. Gibson svůj výstup zvládl celkem na úrovni po úvodní větě „nahá žena, která drží velký míč, byl vždycky můj sen“ jsem si sice říkal, že se možná dočkáme něčeho zajímavého, pak ale došlo na obvyklou festivalovou zdvořilost: krásná země, krásné místo, krásní lidé, jsem po čištění kanálku, ale stejně jsem přijel, protože tohle bych si nenechal ujít za nic na světě atd.
Taky se ukázala delegace k zahajovacímu filmu, komorní sci-fi (nebo jak to nazvat) I Origin. Sympatičtí a entuziastiční mladí lidé, z nichž některým to velice slušelo. Doufám proto, že jim tyhle řádky nikdo překládat nebude, protože takovou, mírně řečeno, pakárnu jako je jejich film aby jeden pohledal. Na druhou stranu – lepší film, který je špatný nějakým hodně svým způsobem, než nějaká ubíjející prostřednost. I Origins působí, jako kdyby někdo vzal pár dílů Teorie velkého třesku, vystříhal z nich všechny vtipy, pustil to zpomaleně a pak ještě vyzval Jaroslava Duška, jestli by do toho patvaru nechtěl přihodit pár duchovních mouder.
Bylo pár předčasných odchodů, taky jsem o něm uvažoval, ale vlastně jsem byl zvědavý na to, s jakou okázalou hloupostí přijdou příště. A asi v půlce jsem se dočkal. (SPOILER) Striktně se ve své laboratoři vášnivě líbá se svou esoterickou životní láskou, nějak si přitom nalije do očí formaldehyd (stane se, znáte to). Po ošetření ho jeho životní esoterická láska doprovází domů, uvíznou ve výtahu, lezou ven, klec se utrhne a ucvakne vědátorově životní esoterické lásce nožky. (KONEC SPOILERU). Intenzivní sebezpyt následuje. Samozřejmě.
Zahajovací večírek. Pupp. Osobnosti ve frontě na kus velké ryby, která do naší vlasti byla dopravena za krajů velmi dalekých za účelem konzumace osobnostmi. Docela mě ta ryba zajímala, ale nějak se mi žinýrovalo stoupnout si do té fronty. Takže nic. Možná to ale byla chyba.
V sobotu vícero povinností souvisejících s propagací našeho nového filmu, jmenuje se Místa a premiéru bude mít v září. Tak na něj jděte, diváky, ty my milujeme, zvlášť ty platící. Konalo se to v domě ČT, byli tam i lovci a lovkyň autogramů, taky jsem jich pár dal – ti lidi zjevně berou všechno. Možná je budou nabízet na aukru, takže jestli v nadcházejících dnech klekne internet kvůli přetížení, víte alespoň proč. Beseda asi standardní – po všech těch letech bych už mohl vědět, že pokoušet se dát před polednem dohromady trochu rozvitější souvětí je nad moje síly. Ale hercům a herečkám to slušelo, což je asi nejdůležitější. Záznam toho hovoru by se měl objevit v karlovarském speciálu na webu ČT, zatím tam ještě není. Pusťte si ho, kromě oceánu životní moudrosti tam jsou i ukázky z filmu.
Kvůli řečeným povinnostem jsem stihnul jenom jednu projekci, novinářům pouštěli islandský film O koních a lidech. Takové poctivé dílo. Mimo jiné i proto, že je skutečně o koních a lidech. A o Islandu – u islandských filmů je to téměř pravidlem. Docela sympatický film, několik propojených obrazů ze života lidí a koňů v jednom údolí, kde lidé chovají koně. Ukazovány jsou jsou z perspektivy tu lidské, tu koňské, někdy na hraně absurdní švandy, přinejmenším jedno místo ale emocionálně dost zasáhne. Islandská krajina – dující větry, zasněžené štíty, nepřátelská vodstva. Pohled na tokové věci v karlovarském parnu docela osvěží. Pár scén, u kterých jsem nevydumal nic lepšího, než že vznikly tak, že se stalo to,co je ve filmu vyobrazeno – ano, ten chlapík asi fakt nasedl na koně a plaval na něm v moři, jež působí strašně studené. Ano, ten černý hřebec asi skutečně obskočil bílou klisnu, zatímco na ní seděl ten pán, co se tváří dost smutně a nesvůj, a já se mu ani trochu nedivím. Na jedné straně často komické lidské pinožení a zároveň symbióza těch lidí s koni, která vypadá jako věc naprosto vážná. Ten film není žádné veledílo, ale něco na něm je, možná jednoduchost a nevykalkulovanost – máme rádi koně, tak o tom uděláme film. Když jsem sledoval závěrečný obraz společného lidsko koňského hemžení, napadlo mě, jestli jako absolutní „nekoňák“ o něco důležitého v životě nepřicházím.
Každý rok na festivalu objevím nějaké téma nebo situaci, která překvapivě mnoho zdánlivě nesouvisejících filmů spojuje. Loni (nebo to bylo předloni) se ve Varech hodně a bez umrtvení kastrovalo. Letošní ročník – podle mých prvních dvou filmů soudě – bude ve znamení brutálních útoků na oči. V I Origin došlo na ten formaldehyd, v O koních a lidech jednu z postav šlehne přes oči ostnatý drát, nezůstane to bez následků. Těžko říct, co v tom je za poselství. Že to ve Varech letos bude málo k vidění? Nebo naopak, že budu konfrontován s nádherou až oslepující? Nezbývá než vytáhnout to nejosvědčenější analytické moudro: čas ukáže.
