Miliony pochodují Barcelonou proti Madridu
Za pět týdnů už to bude pět let od prvního výstřelu v krizi eurozóny. Stalo se jím přiznání nové řecké vlády, že její předchůdkyně lhala a že schodek státního rozpočtu nebude avizovaná 4 procenta HDP, ale 12,5 procenta. Od té doby krize škodí v Itálii, ve Španělsku, v Portugalsku, na Kypru. Nové zprávy z jihu nám připomínají, že ani po pěti letech není na jihu eurozóny stabilita a pokoj. Itálie se včera poprvé za 55 let ocitla v deflaci, což vzbuzuje nejistotu, jak společnost zvyklá žít v inflaci se bude v nových poměrech chovat. S eurem souvisí i obří, podle organizátorů téměř dvoumilionová demonstrace v ulicích Barcelony.
Konala se ve čtvrtek, a jestliže podle odhadu španělské vlády bylo demonstrantů „jen“ 520 tisíc, prozrazuje to hluboké zoufalství vládních míst. V provincii Katalánsko žije totiž pouze 7,5 milionů lidí.
Nebyl to pochod euroskeptiků, ale separatistů za samostatné Katalánsko. Jejich politická reprezentace si dokonce v eurozóně přeje zůstat, i pokud by se podařilo odtržení od Madridu. Souvislost s eurokrizí je však nepopiratelná. Hnutí za samostatnost se sice napájí z dějin posledních tří set let, pokdy Madrid Barcelonu ovládal, především za generála Franka dosti brutálně. Ale teprve odpor Ústavního soudu k dalšímu posílení autonomie v roce 2010 a potom rozpočtová přetahovaná v roce 2012 zajistily, že galashromáždění za samostatnost nejdou nikdy pod milion. V onom roce 2012 muselo Katalánsko, postižené tak jako celé království strmým hospodářským propadem, požádat centrálu o pět miliard eur do katalánského rozpočtu. Absurdní je, že tato bohatá a průmyslová provincie přispívá ročně do centrálního rozpočtu asi trojnásobkem požadované sumy.
Dokud euro nevyhrotilo situaci v zemi, byli Katalánci ochotni věci tolerovat. Teď však je většina pro odtržení v provincii tak velká a - jak ukázal čtvrtek - tak stabilní, že je nemožné, aby Madrid tlak z Katalánska ustál bez toho, aby se znemožnil. V Katalánsku se na devátého listopadu chystá referendum o samostatnosti, a je zřejmé, jak dopadne.
A tady se skrývá druhá nebezpečná souvislost s eurem. Španělsko se sotva vytahuje z nepříznivých hospodářských čísel (nezaměstnanost 24,5 procent v červenci dál zůstává katastrofální), a konflikt v Katalánsku by ho mohl strhnout do hospodářských potíží, což by mohlo ohrozit konstrukci eurozóny.
Proti tomu je mnohem sledovanější referendum ve Skotsku (koná se už 18. září) v podstatě nevinná hra. Za prvé: Skoti půjdou volit po dohodě předáka skotských nacionalistů Salmonda s britským premiérem Cameronem, čímž Londýn dopředu respektuje výsledky. Pokud stoupenci statu quo vyhrají, bude tato férovost Londýna jistě vyhodnocena jako jeden z klíčových důvodů. Za druhé: Británie není v eurozóně, není na žádné jednotce intenzivní ekonomické péče, a i její rozdělení by pro kohokoliv zpoza Spojeného království nemělo ekonomicky přivést nic. Když z manželství odchází ten chudší a z idealismu, bývá rozvod klidnější, než když jde bohatý tak, jako v katalánském případě. A že i tady rozvod dříve nebo později bude, je po čtvrtku opět o něco zřejmější.
Je tu ještě jedna rovina pohledu, která se nezabývá historickou spravedlností ani penězovody dnes, ale budoucností Západu zítra. Obě země jsou jeho důležitou tradiční značkou a pro případ, že by se zmenšily, znovu konstituovaly, přejmenovávaly, bude Západ symbolicky oslaben. A to v době, kdy se ve světě nosí síla, ale on má jen slabé lídry.
