Turecko podle předpovědi

V posledním čísle „Listů“ jsem se ohledně situace v Turecku zmiňoval o možnosti pokusu o řešení, jaké v Egyptě předvedl generál Mursí. No a je to tady. Začalo se to rýsovat před několika dny, když světovými médii proběhly zprávy o dvou „usmířeních“ Turecka – jednoho s Ruskem, druhého s Izraelem. Obě proběhly nečekaně rychle a navenek bez zjevného důvodu pro tento spěch.

Pro dnešní pučisty to nebyla dobrá zpráva. Byla totiž důkazem toho, že prezident Erdogan počítá s možnosti pokusu (části) armády, opět nastolit v zemi sekulární režim. Vše s odvoláním na odkaz zakladatele moderního tureckého státu, Kemala Paši Atatürka. Fakt, že i pro ruskou tajnou službu událost nepřišla nečekaně, potvrdilo i opatrné a celou záležitost nehodnotící vystoupení ruského ministra zahraničí hned v sobotu ráno. Izraelský premiér k tomu asi nic neřekne, a na jeho slova dojde. Podle zpráv v prvních hodinách se nejednalo o akci, která by měla šance na úspěch. Chyběla ji jak podpora veřejnosti, tak i médií. U médií i přesto, že Erdogan není velkým přítelem mediálního světa a soustavně potlačuje svobodu projevu. Takže nepodpora ze strany médií může sloužit jako indikátor nadějí celé akce.

No a poučení z krizové situace? Obě strany asi zůstanou nepoučeny. Erdogan se nemůže zbavit armády a armáda se (zjevně) nemůže zbavit Erdogana. Prezident ale ani v dlouhodobém výhledu nemá šanci, vybudovat jemu věrný důstojnícký sbor. Naráží tady na sebe dvě koncepce vzdělání. Islámsky vzdělanému adeptovi totiž příliš nepomůže při ovládání moderních zbraňových systémů skutečnost, že umí zpaměti drmolit súry z koránu. Islámské školství příliš reflektuje fakt, že se podle kalendáře Hidžra právě píše rok 1437. Jen si připomeňme, jak sofistikované školství měli naši předkové tři roky po bitvě u Lipan.

Pro spojence v NATO zůstává dilema, že druhá početně nejsilnější armáda v souručenství zůstane i nadále faktorem s nejasným vztahem ke státní moci, jíž by podle demokratických principů měla podléhat.